1. část
Kapitola 1
Do háje, no ještě, že je to dneska za mnou! Jasně, že zítra znova, ale snad se mi přes noc podaří se aspoň trochu sebrat, nebo to nezvládnu! Hodil jsem tašku do kouta pokoje a rychle zavřel dveře. Nechte mě všichni na pokoji, prosím, prosím! Škola mě nebavila nikdy, co jsem si pamatoval, ale poslední dobou to bylo čím dál horší. Ne – copak škola, ta se přežít musela, co s ní už dělat… Do maturity zbývaly necelé dva roky, pak už to snad bude o něco lepší… Teda, doufal jsem, říkali mi to všichni… Ale to nebyl ten problém. Problém byl jinde a byl daleko horší! Nechtělo se mi nic, věděl jsem, že bych asi měl, zítra jsme měli psát písemku z fyziky, ale učit se mi chtělo ze všeho nejmíň. A hned za tím byla představa, že budu psát domácí úkol z němčiny… Položil jsem se na postel a rozhodl se nedělat nic. Aspoň zatím… Stejně bych se k ničemu z toho asi nedonutil, hlavu jsem měl plnou něčeho jiného… Do háje, ani ten zatracený počítač jsem si nemohl zapnout! Že já to dělal, že jsem si instaloval to pitomé ICQ, ten ještě pitomější Skype a ten úplně nejpitomější Facebook! Tak co, tak prostě nebudu dělat nic… Aspoň budu mít chvíli čas přemýšlet…
Že se na mě už roky pokřikovalo, že jsem šprt, na to bych si zvykl… Dělali mi to na základce a nezbavil jsem se toho ani teď na gymplu… Jo, ještě mě to občas štvalo, ale už ne tolik… Stejně, není to pitomost, říkat „šprte“ někomu, kdo nemůže školu ani vidět jako já? Asi je, ale vysvětlujte jim to… A vlastně, proč bych to sakra měl někomu vysvětlovat?! Stejně by mě nikdo neposlouchal a po těch letech se už kvůli nim na hlavu nepostavím… Mám snad schválně dělat, že nic nevím, když mě nějaký profesor vyvolá? Mám psát do slohovek hrubky, abych měl o stupeň horší známku, nebo co? Ještě jsem se snad nezbláznil, kvůli pár pitomcům z floorballovýho oddílu školy se pak nebudu hádat s učiteli ani s našima… Jenže to nebylo zdaleka všechno… Ježíšmarjá, začalo to asi letos o prázdninách a to už bylo čtvrtý měsíc! A jestli s tím hned něco neudělám, asi mě to zabije!
Nikola byla určitě nejhezčí holka ze třídy. Určitě, byla fakt krásná, modrooká blondýnka s báječnou figurou, všichni kluci, nejenom od nás, ale i z béčka, a vlastně i ze čtvrťáku a v nižších ročnících asi taky, stáli jenom o Nikolu. Už bůhví odkdy, určitě minimálně od tanečních. Ale Nikola nechtěla nikoho, do háje, nezajímalo mě, kolik kluků ze třídy ji zvalo na rande a kteří to byli, ale věděl jsem, že měli smůlu všichni. Copak jsem, sakra, mohl za to, že Nikola si po těchhle prázdninách umanula na mě?! Když jsem byl asi jediný z celé školy, kdo ji nebalil? Kdo o ni rozhodně nestál tolik jako všichni ostatní? Ani jsem vlastně nevěděl proč, byla tak krásná, nebyla hloupá, byla vlastně celkem fajn holka… Ale nějak jsem o ni nestál a zase jsem ji nechtěl ranit tím, že jí to řeknu… Copak takové krásné holce se dá říct, že ji nechcete, to nejde! Vymlouval jsem se jí čím dál tím pitoměji už čtvrtý měsíc a už jsem toho začínal mít dost… Jenže tím to ještě nekončilo…
Jasně, ano, bylo to už čtvrtý měsíc. Jasně, že si toho po čtyřech měsících musela všimnout celá třída! A co jsem měl, do háje, dělat? Ať jsem dělal, co jsem chtěl, všechno bylo špatně… Nikola stejně začínala být pořádně uražená, nebyla hloupá, věděla, že se jí už od září nevymlouvám jenom tak… Jenže si to vyložila jaksi jinak a myslela si, že si z ní celou dobu dělám legraci, že to dělám schválně. Ale to jsem, kruci, přece chtěl ze všeho nejmíň! A z kluků už se mnou nějaký měsíc nebo snad víc nemluvil skoro nikdo. A když, tak tak, že bych to radši neslyšel, nějaké pokřikování „šprte“, bylo proti tomu úplné nic, které se mnou nemohlo hnout. Ale, do háje, já za to přece vážně nemohl! Nemohl jsem za to, že si mě Nikola takhle vybrala, nemohl jsem za to, že jsem ji nechtěl, nechtěl jsem si dělat srandu z nikoho, z ní ani z nich, měl jsem už tak svých starostí dost! Jenže co teď s tím?
A k dovršení všeho tady byla Barča. Druhá spolužačka, sice ne tak hezká, za to ještě o hodně chytřejší než Nikola, která si to všechno vyložila taky po svém. Tohle byla novinka. Asi tři týdny. Jenže já nestál ani o jednu, ani o Nikolu, ani o Barču, a všichni kluci mi mohli být ukradení! Akorát vysvětlit jsem jim to nemohl a už toho na mě začínalo být moc. Počítač jsem otevřít nemohl, na mobil jsem se skoro bál sáhnout, nechtěl jsem vidět žádné zprávy od nikoho z nich, fuj, stačilo… Všechno… Ve škole abych se schovával… Panebože… Najednou jsem slyšel bouchnout dveře od bytu. Co je, co se děje, máma přece má být ještě v práci a táta je dnes v Praze… Zvedl jsem hlavu. Máma. Určitě. Za chvíli se otevřely dveře do mého pokoje, jasně, že jsem měl pravdu, máma neklepala nikdy.
„Marku, nezapomněl jsi, že jdeme dneska do divadla, že ne?“
Jasně, že jsem zapomněl! Panebože, ne, tohle mi dneska ještě chybělo! Do divadla! Na balet ještě ke všemu! Naši měli koupené předplatné na celou sezónu, a jak táta musel dneska kvůli čemusi do Prahy, tenhle termín jsem musel jít s mámou místo něj… Řekla mi to před týdnem a já na to radši hned zapomněl. Balet, panebože! Na chvíli mě napadlo, že je škoda, že jsem si to nepamatoval – měl bych na dnešek aspoň solidní výmluvu. Ale co, je to jedno – co bych dělal zítra? Máma stála pořád ve dveřích.
„Nezapomněl, to víš, že ne,“ odpověděl jsem a ona přikývla.
„Jdu se převlíknout, tak se pomalu chystej!“
Zase zavřela dveře a já se zvedl z postele. Proč nemůže jít s nějakou kamarádkou? Proč já? Proč dneska? Věděl jsem ale, že s tím nic neudělám. Otevřel jsem skříň a začal hledat oblek z tanečních.
Kapitola 2
Celou cestu do divadla jsem mámě neřekl málem ani slovo. Povídala mi něco o tom, co se dneska stalo u nich v práci, jednou nebo dvakrát se asi zmínila i o tom, na co to vlastně jdeme, ale skoro jsem ji ani neposlouchal. Panebože, tak strašně se mi tam nechtělo! Zrovna dneska! Když jsme ale vystoupili z tramvaje, došlo mi, že je to vlastně jedno – mám sedět doma anebo tady, myslet budu stejně na to stejné. A máma nebude muset aspoň potmě domů sama, nikdy to neměla ráda. Doufal jsem akorát, že tam nepotkám nikoho ze třídy, to by mi ještě dneska tak chybělo… Ne, že by to bylo moc pravděpodobné, ale mně už by se mohlo stát asi všechno na světě…
Divadlo bylo snad úplně plné! Ježíši, nikdy jsem nebyl nadšený, když bylo kolem tolik lidí, ale na druhou stranu to bylo snad i dobře – i kdybych tady náhodou měl někoho potkat, klidně se mu můžu schovat… Naštěstí to na to ale zatím ani nevypadalo: na schodech bylo vidět hlavně starší lidi, někde za rohem jsem zaslechl i nějaké děti, ale nikoho v mém věku tady asi nepotkám. Nestěžoval jsem si. Stejně jsem neměl na nikoho náladu!
„Ukaž, mami, já ti to do té šatny odnesu!“ natáhl jsem ruku po jejím kabátu.
„Děkuju,“ usmála se, „počkám na tebe u programu, jo?“
Přikývl jsem a rychle se podíval, kde ukazovala, že bude čekat. Vůbec jsem se tady nevyznal, nechat mě tady samotného, určitě se ztratím, byl jsem tady snad jednou v životě… Se školou, ještě na základce… Musel jsem být starý asi jako ty děti, které jsem zrovna potkal cestou od šatny, bylo jich snad třicet, určitě to byla nějaká školní třída, ječely, pošťuchovaly se a já jim tu bezstarostnost na chvíli pořádně záviděl. Jakási holčička nedávala pozor a s rozběhem narazila přímo do mě.
„Pozor!“ automaticky jsem ji zachytil, aby nespadla na zem.
„Violko, musíš dávat pozor, nemůžeš tady takhle lítat!“ napomenula ji učitelka a obrátila se ke mně. „Promiňte, prosím!“ usmála se. Byla snad jen o pár let starší než já a vypadala jako Nikola. Skvělý, tohle mi ještě chybělo, já se toho nezbavím!
„Nic se nestalo,“ odpověděl jsem jí a rychle mizel pryč. Kde čeká máma? Jo, super, neztratil jsem se…
„Jdeme si sednout?“ zeptal jsem se jí. Přikývla a strčila mi do ruky program.
„Můžeš si ho dát do čtenářského deníku, ne?“ navrhla a mně došlo, jak jsem se asi celou dobu musel tvářit, když se mě snažila takhle aspoň něčím potěšit. Do háje, kdyby tak věděla, že problém je něco úplně jiného…
„Jo, určitě,“ usmál jsem se na ni a mrknul na program. Louskáček. Čajkovský? Asi jo, něco jsem si z hudebky přece zapamatoval… Podle obálky to bylo určitě něco o Vánocích, ale upřímně mě ani moc nezajímalo, co…
Byl jsem na baletu poprvé a bylo to přesně takové, jak jsem si představoval. Moc jsem se nebavil a na to, co se dělo na jevišti, jsem dával pozor jen napůl, hlavu jsem měl pořád plnou toho, co sakra budu dělat zítra ve škole. Kdybych aspoň na něco přišel, kdyby mi to divadlo aspoň nějak pomohlo! Kruci, už to se mnou bylo špatné, jak mě taková blbost mohla napadnout? Jak by mi mohla pomoct nějaká pohádka, ještě vánoční, kde byla akorát spousta hraček, dětí, jakýchsi divných zvířat a kdovíčeho všeho ještě? Panebože, ta moje hlava asi fakt potřebovala pauzu…
Přejel jsem si rukou přes obličej, abych se trochu vrátil na zem, opatrně, aby si toho máma nevšimla a nezačala se ptát, co je. Když jsem se znova podíval na jeviště, došlo mi, že se něco změnilo a chválabohu, všechny děti a zvířátka byly pryč. Teď bylo na scéně akorát jedno děvče, které drželo na klíně Louskáčka. O příběhu jsem nevěděl skoro nic, program jsem nečetl a celou dobu jsem skoro nedával pozor, tohle byla jediná postava, kterou jsem rozpoznal, a vůbec jsem netušil, o co jde… Chvíli jsem se díval, jak na jeviště přišel chlapík s roztaženým pláštěm, a po chvíli jsem pochopil, že z nějakého důvodu má vystřídat jednu dvojici za druhou. Aspoň na chviličku mě to zaujalo, nebyl to špatný trik…
Panebože! Jak týpek s pláštěm ukročil do boku, měl jsem pocit, jako by se mi na vteřinu zastavilo srdce, a naráz jsem se prudce nadechl. Ježíšikriste… Ježíšikriste, nikoho takového jsem snad v životě neviděl! Ten kluk byl… Bože, byl jako zjevení z jiného světa! Vážně, jako z pohádky, to snad ani nebylo možné… Byl krásný. Jo. Ty světlé lokny s černou mašlí. Ta dokonalá tvář. A jak mu ten kostým slušel. Ale to nebylo všechno, do háje, co se to se mnou děje, co je? Maličko jsem zatřásl hlavou, abych se z toho dostal, ale moc to nepomáhalo. Panebože, bylo to jako magnet, nic takového se mi v životě nestalo… Na jevišti se mohlo dít, co chtělo, bylo mi to jedno. Nemohl jsem se odtrhnout od toho kluka. Od Louskáčka… Celý zbytek představení. Když náhodou nebyl na jevišti, zůstal jsem jednoduše koukat do portálu. Všecko ostatní mi bylo jedno. I to, co si bude myslet chudák máma, o přestávce jsem jí řekl sotva dvě tři slova… I to, co se bude dít zítra ve škole, všecko to, co jsem předtím nemohl dostat z hlavy. Všecko, všecko mi bylo jedno, viděl jsem jenom toho úžasného, krásného kluka na jevišti, panebože, jako bych byl najednou v nějakém úplně jiném světě…
Po představení se mi tak tak povedlo se zvednout ze židle a dojít do šatny pro svou bundu a mámin kabát. Ani se mi z toho divadla nechtělo, nejradši bych, aby to představení neskončilo!
„Jdeme?“ zeptala se máma a já jenom doufal, že na mě nic nepozná.
„Jo, jasně,“ odpověděl jsem radši rychle a honem za ní šel ke dveřím. Najednou mi došlo, že vedle dveří visí seznam „osob a obsazení“. Vždyť já, do háje, ani nevím, jak se ten kluk jmenuje!
„Mami, počkej chvilku!“ zavolal jsem na ni a zastavil vedle dveří. Rychle, ať na mě moc dlouho nečeká a nezačne se ptát. Chviličku mi trvalo, než jsem se zorientoval. „Princ Louskáček – …“
Kapitola 3
Venku byla hrozná zima, začínalo sněžit, ale ani to mi moc nepomohlo, abych se probral. Doma jsem se mámě vymluvil na písemku z fyziky a šel jsem si radši honem lehnout, i když mi bylo jasné, že toho moc nenaspím… Panebože, to snad nebylo možné! Co se to se mnou jenom děje? Byl to KLUK, proboha! Ne, to ne, přece… Přece nemůžu být… Vždycky se mi líbily holky, nikdy mě ani nenapadlo nic jiného, je to blbost, prostě to tak nemůže být! Anebo… Trochu se mi stáhl krk. Naráz jsem si vzpomněl, co se mi občas v noci zdá, sny, na které nechci myslet, které se ráno vždycky snažím setřást a o kterých jsem radši nikdy nikomu neřekl… Kruci, že by to bylo všechno tím? Proto nestojím o Nikolu ani o Barču? Proto, ježíšikriste, došlo mi to až teď, proto jsem vlastně v životě nebalil jakoukoliv holku? I když už mi bylo před měsícem osmnáct? Je tohle ten důvod, o kterém jsem nevěděl? Panebože, no to mi teda ještě scházelo…
Čas strašně utíkal. Panebože, za chvíli bude ráno, měl bych aspoň na chvilku usnout, tu zatracenou písemku píšu už v osm… Nešlo to. Ani náhodou! Ještě ke všemu se mi pořád vracelo to představení. Ale ne, o představení nešlo… Vlastně jsem o něm vůbec nic nevěděl, kdyby se mě někdo zeptal na balet, řeknu asi úplně totéž, co ještě dneska odpoledne… Ale… Nikdy se mi nestalo nic takového. Když jsem ho uviděl, jako bych dostal elektrickou ránu, a ještě teď, když jsem si na to vzpomněl, mi vyletělo srdce až do krku. Co to bylo, co se to se mnou jenom stalo? Bylo to jenom tím, v jaké náladě jsem tam šel? Ježíši, kéž by… Ale ne, to určitě ne – pokud by to bylo tím, mohlo se mi to stát kdykoliv předtím, proč zrovna dneska? Že by přece…? V životě jsem se ještě do nikoho nezamiloval. Bylo by možné, aby… Jen tak, v jedné vteřině, v divadle? Do někoho, o kom vůbec nic nevím? A, do háje, to hlavně, když je to ještě kluk…? Nedávalo to smysl, ani trochu, ale z hlavy jsem to dostat nemohl. A hlavně jeho jsem z hlavy dostat nemohl…
Nakonec jsem byl zatraceně rád, když mi o půl sedmé zazvonil budík. Ježíšikriste, bylo mi snad ještě hůř než včera večer, ale aspoň se snad donutím něco dělat! Něco dobrého na tom snad ale přece bylo – už mi bylo úplně jedno, co se bude dít ve škole. Zvedl jsem se z postele a v kuchyni narazil na mámu.
„Ježíšmarjá, Marku, jak to vypadáš?“ lekla se, „je ti něco, není ti špatně?“
„Ne, mami, to je dobrý… Špatně jsem spal, to je všecko, dám si kafe,“ vysvětloval jsem možná trochu překotně. Tohle mi ještě chybělo, fakt…
„Ukaž!“ odhrnula mi vlasy z obličeje, aby mi mohla sáhnout na čelo, „ne, horečku nemáš. Nechceš zůstat dneska doma, co?“
„Ne, mami, mně fakt nic není. Ale díky…“
„Tak na sebe dávej pozor, jo?“
„Jasně, to víš, že jo,“ přikývl jsem a zapnul konvici. Fakt, aspoň to kafe… Máma si vzala v předsíni kabelku a svěsila z věšáku kabát.
„Ahoj, Marku, měj se!“
„Ahoj, mami!“ zavolal jsem za ní. Tak, do toho… Ale už vážně, musím se sebou něco dělat…
Ve škole byli skoro všichni přede mnou, po třídě se rozdávaly natištěné taháky se vzorečky. Došlo mi, že vlastně vůbec nic neumím a že by se mi možná jeden taky hodil, ale věděl jsem, že říct si o něj by bylo minimálně zbytečné. Skvělý, fakt, čím dál tím líp, třídní šprt a teď možná ještě ke všemu buzerant… Radši jsem si sedl do lavice, zády k celé třídě, ať mě sakra všichni nechají na pokoji, našel v tašce sešit a snažil se v něm najít aspoň něco, co by mi později mohlo pomoct. Ale nesoustředil jsem se moc dobře ani teď a stěží mi docházelo, na jaké téma ta zatracená písemka vlastně je…
„Podívejme se, co to tady máme,“ uslyšel jsem za hlavou a ve stejné chvíli se mi někdo natáhl přes rameno a sešit mi vytrhl, „nepřeháněj to tolik!“ Otočil jsem se po hlase, ani jsem nemusel hádat, kdo to je a o co jde, bylo mi to dopředu jasné.
„Jdi někam, Roberte, nemám na tebe náladu! Dej to sem!“
Jak se na mě podíval, lekl se a skoro couvl. Výborně, skvěle, celý ráno jsem se radši nedíval do zrcadla, abych nevěděl, jak moc mě ta noc zřídila, ale podle reakce mojí mámy a tohohle pitomce jsem možná mohl, abych po ulicích nestrašil děti. Klidně, prosím, jsem tady od toho, klidně se můžeš bavit na můj účet! Přestal blbnout, hodil mi sešit přes hlavu zpátky na lavici a nechal mě na pokoji. Aspoň něco… Páni, musel jsem fakt vypadat jako obživlá mrtvola…
Profesorka dorazila přesně se zvoněním a neztrácela čas – tři příklady měla napsané na tabuli, ještě než mohla vynadat komusi, kdo přišel pozdě. Páni, no jestli tohle zvládnu… Netušil jsem, jak se mi po dvaceti minutách povedlo hnout aspoň se dvěma, musel jsem mít neuvěřitelné štěstí, chválabohu, že se mi ten sešit před hodinou povedlo otevřít… Ale docházelo mi, že jednak stoprocentně nepohnu se třetím, a jednak že je mi čím dál tím hůř. Mohla se mi rozskočit hlava, a jestli se mi okamžitě nepodaří z té třídy vypadnout, tak sebou snad ještě praštím… Že já fakt nezůstal doma… Ne, proboha, musím se sebou něco dělat! Zvedl jsem se a zamířil k profesorce.
„Paní profesorko, prosím vás, mně není dobře, mohl bych na chvilku…“ Zkoumavě se na mě zadívala. V životě jsem se nesnažil z ničeho vyvléct a teď se mi to zatraceně hodilo!
„No, nevypadáte dobře. Co je vám?“
„Nevím.“ Ve skutečnosti jsem to věděl až moc dobře, ale vykládat jí to rozhodně nebudu! To tak ještě!
„Běžte se na chvilku projít. Počkejte,“ zarazila mě ještě s pohledem upřeným na moji lavici, „dejte mi sem tu písemku! Já vám ji vrátím, až přijdete!“ Poslechl jsem. Vysloužil jsem si sice jakýsi komentář od těch dvou blbců, co seděli přímo za mnou, ale bylo mi to fuk. Vůbec, copak jsem sakra za tohle mohl? Stejně by vám, pánové, dneska ta moje písemka moc nepomohla, pomyslel jsem si a co nejrychleji vypadl ze třídy.
Na záchodě jsem otočil kohoutkem nad umyvadlem a chrstl si ledovou vodu do obličeje. Snad to pomůže, aspoň na chvilku. Do zrcadla jsem se podíval až pak a málem jsem se lekl stejně jako máma a Robert. Páni, fakt, jako nějaká postava z hororu! Někdo zaklepal na dveře. Co je, ježíšikriste? Kdo tady klepe na dveře? Otočil jsem se po nich a viděl, že už se pomalu otevřely a dovnitř strčila hlavu Barča.
„Marku, nepotřebuješ něco? Dovolila jsem se, že se půjdu za tebou podívat…“ No tys‘ mi fakt scházela, holka!
„Ne, nic, dobrý, můžeš jít klidně zpátky. Díky, ale to bude OK…“
„Fakt? Není ti nic?“
„Asi je, ale to bude dobrý… Možná budu mít chřipku nebo něco,“ snažil jsem se z toho co nejrychleji dostat. Proboha, ať ta holka už zmizí, neměl jsem na ni náladu!
„Nechceš, abych došla za třídní? Aby ti dovolila jít domů?“ Zaváhal jsem. Vypadnout ze školy bylo něco, co jsem chtěl ze všeho nejvíc, ale aby to pak nebylo ještě horší… Vyložila si to po svém.
„Tak já tam dojdu, jo? Už jsem se dívala, teď neučí!“ zabouchla dveře. Čert to vem, OK, tak půjdu domů… Stejně tady dneska asi nebudu k ničemu! Mámě to pak nějak vysvětlím…
Kapitola 4
Třídní proti ničemu neprotestovala, a po reakcích z dnešního rána na to, jak jsem vypadal, jsem se tomu vlastně ani nedivil. Už jsem ani nedopsal tu slavnou písemku; profesorka mi sice nabízela, že mi ji „schová“, až se vrátím do školy, ale řekl jsem jí, ať ji klidně opraví. Co už… Po hodině a něco jsem tedy už byl zase doma a jako první věc jsem zalezl do postele. Kdo ví, jestli to pomůže, možná vůbec ne, ale potřebuju se aspoň trochu vyspat, už toho mám fakt docela dost…
Vzbudil jsem se kolem poledne a překvapivě mi fakt bylo líp. O hodně líp, sice pořád tak jaksi „divně“, ale přece – měl jsem mnohem čistší hlavu než dneska ráno a ani při pohledu do zrcadla jsem tentokrát vyděšeně necouval. Ale do školy už se teda vracet nebudu, to mě ani nenapadne, o pár zameškaných hodin víc nebo míň… Ani nikam jinam ven se mi nechtělo, nic se mi nestane, když prostě zůstanu dneska doma… Uvařil jsem si ještě druhé kafe, abych se snad definitivně probudil a v kuchyni našel pár sušenek. Lepší, fakt, lepší, těžko říct, čím to bylo…
Jo, v hlavě jsem měl ještě pořád zmatek. Ale… Ale na druhé straně jako by… Jako by najednou aspoň některé věci začínaly dávat smysl. No páni, ale teda… Je to už navždycky? To snad ne, třeba… Snad, snad se mi s tím ještě podaří hnout, třeba to vlastně nic nemusí znamenat… Určitě se to někdy může stát! Ale… Co budu sakra dělat? A jak? Věděl jsem aspoň, co dělat nebudu, nebudu zatím nikomu nic vykládat, to bych tomu ještě dal… Dost, chtěl jsem to aspoň pro dnešek přestat řešit, už toho bylo až moc! Najednou mi došlo, že si dneska můžu konečně bez rizika zapnout internet. Všichni jsou ještě ve škole, nemusím mít strach z nikoho, z Nikoly, z Roberta a jeho partičky ani z Báry. Ježíšmarjá, ta po mně vlastně chtěla, abych jí dal vědět, jak mi je! Panebože, vůbec se mi do toho nechtělo, ještě chvíli to snad počká… Dost! Jdu si zapnout počítač, je jedno, co budu dělat, hlavně, ať na chvíli myslím na něco jiného!
Jenže to nebylo tak jednoduché. Vedle počítače zůstal ležet program z toho zatraceného včerejšího představení. Ani jsem nevěděl, kam jsem ho včera hodil… Nemohl jsem si pomoct a skoro jsem ani nevěděl, co dělám, ale vykašlal jsem se na počítač, vzal sešitek do ruky a začal jím listovat. Všecko ze včerejška se mi naráz zase vrátilo, ježíšmarjá, ta elektrická rána, ten pocit, že mi srdce vyletělo až do krku… Do háje, já toho kluka musím zase vidět! Ne, nic víc, to v žádným případě, ale vidět ho musím. Prostě jo, neptejte se mě nikdo proč, ale musím! Zahodil jsem program zpátky, kde jsem ho sebral a konečně zapnul počítač. Snad mi bude internet po dlouhé době k něčemu dobrý…
Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem u toho počítače seděl. Že by to bylo úplně jednoduché… Ale jo, na něco jsem přece jenom narazil, a když jsem se po nějaké době zvedl, abych se šel podívat do kuchyně po něčem k obědu, byla mi jasná aspoň jedna věc – že se asi všichni budou pořádně divit! Protože já do toho divadla musím znova. Ano, co se dá dělat, nejspíš v tom doopravdy docela lítám. Nebylo mi z toho zjištění ještě úplně dobře, ale musel jsem si přiznat, že už mě to tolik neděsí. Daleko víc jsem najednou přemýšlel o něčem jiném – ježíšikriste, jak já to jenom udělám?
Páni, co by asi říkala máma? Při té představě jsem se musel zasmát. Včera jsem s ní byl poprvé na baletu a celý večer jsem musel vypadat, že si připadám jako u mučení. A dneska za ní přijdu a začnu jí nabízet nějaké jiné představení? Chudák máma, určitě by si myslela, že mi definitivně přeskočilo! Fakt to bylo docela legrační… O tátovi jsem neuvažoval radši vůbec. Vlastně, snažil jsem se na něj moc nemyslet už dneska od rána. Možná už od včerejška od večera. Ježíšmarjá, jestli je to vážně tak a táta se to nějak dozví, stoprocentně mě přerazí… O jeden zatraceně dobrý důvod víc, proč neříkat nic a nikomu…
Ne, panebože, na to fakt radši nemyslet, honem, honem pryč, něco lepšího! Jedno řešení by mě napadlo, ale nechtělo se mi do něj ani trochu. Hlavně by to nebylo moc fér. A asi bych si tím vyrobil ještě daleko větší problémy, než jsem beztak měl už teď. Najednou mi něco došlo a znovu mě polilo horko. Do háje, já jsem ale pitomec! Já na tu Báru úplně zapomněl! Kde mám mobil, rychle, nebo si ta holka bude myslet, že už je nejspíš dávno po mně! Tašku jsem chvíli hledal, jak jsem ráno pomalu nevěděl, co dělám, hodil jsem ji na zem v obýváku, kde bych ji jinak nikdy nenechal. Honem, mobil, vždyť já vlastně ani nevím, kolik je hodin!
Bylo 15:34. Půl čtvrté? No nazdar, jak dlouho jsem si s tím internetem hrál? Bára mi pochopitelně stihla za den asi třikrát volat a mě napadlo, co mohla mezitím udělat ještě jiného. Snad nic, ale teda, nejradši bych se neviděl – kdybych si ten mobil aspoň vytáhl z tašky, nestalo by se mi to! Jestli běžela za třídní, že mě nemůže sehnat a třídní bude volat mámě, mám o jednu radost navíc. Jako bych toho neměl i tak dost! Ale snad ne, to by máma už asi volala taky… Páni, ještě, že mi sem neposlali sanitku. S houkačkou. Trochu mě to zase pobavilo, nevěděl jsem, čím to je, ale aspoň chvilkami se mi vracela nálada. Rychle, jako by to ještě mohlo něčemu pomoct, jsem Báře napsal aspoň esemesku. Nic moc se mi vymýšlet nechtělo. Ještě to tak, něco jako „Barčo, promiň, že jsem se neozval, jsem OK, zítra jdu do školy, díky,“ to bude stačit. Doufejme…
Páni, fakt, tohle se mi zase podařilo! Mobil jsem si vzal radši už s sebou, to tak, abych ho zase vrátil do tašky a pak se něčemu divil. No tak teda co? Kde jsem to skončil? Vzít s sebou nějakou holku byla vážně blbost. Sice by byly asi v první chvíli nadšené, ať už by to byla kterákoliv, ale jenom v první chvíli. Vážně, to by byl pořádný trapas… A sám přece jít nemůžu… To by bylo teprve divné… Na stole se rozezvonil můj mobil a v první vteřině mě příšerně vyděsil. Páni, teda…
„Mami?“
„Marku, prosím tě, co se děje, mně volala tvoje třídní, že…“ Už jsem věděl, o co jde. No potěš koště, tak přece jenom! A kde mám sanitku?
„Mami, promiň, neděje se nic! Já ti to pak vysvětlím, ale všecko je v pohodě!“
„Tohle mi nedělej, já myslela…“
„Fakt se moc omlouvám! Moje chyba, mami! Už jdeš domů?“
„Jo, můžu volat až teď! Tys‘ mi dal!“
„Odpusť! Vysvětlím ti to, až přijdeš, jo? Zatím!“
„Jo, já jsem tam hned! Nepotřebuješ nic?“
„Ne, díky, mami, všecko v pohodě!“
„Dobře.“ Zavěsila. Fakt skvělý, mám dneska výbornej den! Tak co? Jak já to jenom udělám?
Kapitola 5
Druhý den jsem byl zase zpátky ve škole a všichni, profesoři i spolužáci, jako by soutěžili o to, kdo se tomu bude divit víc. Fyzikářka, kterou jsem potkal ráno na chodbě, si mě dokonce pořádně podezíravě změřila, a třídní, když jsem jí nesl máminu omluvenku, se zase ptala, co jsem dělal předevčírem v noci. Páni, nevěděl jsem, jestli z toho mám mít legraci, anebo se bát, co mi to může za pár dní přinést… Rozhodně jsem si už vysloužil speciální pozornost ve fyzice a hned v příští hodině se můžu těšit minimálně na nějaký příklad na tabuli. Však ono mě to ale nezabije… Musel jsem si přiznat, že mám úplně jiné starosti! Panebože, čím to bylo, nechtěl jsem to, chvílemi jsem si dokonce říkal, jestli by mi nebylo líp, kdybych řešil Nikolu, Báru a Roberta a spol., jako ještě předevčírem, než tohle… Ale nešlo to, panebože, nešlo, na to zatracené představení jsem se prostě dostat musel!
Nechal jsem si čas ještě do odpoledne, ale pak už jsem to jednoduše nevydržel. Po škole jsem nejel hned domů jako v poslední době pokaždé, ale nasedl jsem na tramvaj do města. Páni, teda, tohle jsem fakt ještě v životě neudělal! Večer jsem se pak sebral a došel za mámou, která se dívala v obýváku na seriál.
„Mami, zvu tě,“ podal jsem jí do ruky oba lístky a snažil se, aby to celé vypadalo co nejvíc normálně, aby ji nenapadlo se moc ptát. Ale stejně tomu neujdu, to jsem věděl už dopředu!
„Cože?“ podívala se skoro vyděšeně z lístků na mě a zase zpátky.
„Půjdeš se mnou?“
„Proč… Co… Já myslela, že… Co tě to napadlo?“
„Tak,“ odpověděl jsem a doufal, že tím už to skončí, „chtěl jsem ti udělat radost!“ Usmála se.
„Tak jo, tak jdeme!“ Sláva, je to za mnou! Tedy, za mnou…
Kdepak, nic nebylo za mnou! Naopak, vypadalo to, že je to jenom začátek! Ten večer mě ještě docela pobavil táta, když za mnou přišel do pokoje a začal se vyptávat, co jsem kde provedl, jestli z něčeho propadám a nebo co se děje. Chvíli jsem nechápal, o co jde, pak mi došlo, že jenom nemůže pochopit, co mi to přeskočilo v hlavě, že po osmnácti letech, kdy by mě to nenapadlo ani ve snu, zvu mámu do divadla. A na balet ještě ke všemu! Když odešel, napadlo mě, že na tom vlastně není vůbec nic vtipného. Panebože, když jsem si představil, co by se stalo, kdyby se dozvěděl ten skutečný důvod…
To představení mělo být už vlastně za pár dní. Nechtěl jsem si přiznat, že jsem nechtěl čekat moc dlouho, ale… Do háje, nejspíš to tak doopravdy bylo. Za pár dní už jsem si připadal jako cvok a netušil, co s tím udělat. Jako když mi bylo pět a těšil jsem se na Ježíška. Jako když jsem se ve druhé třídě nemohl dočkat prázdnin! Nemohl jsem řešit nic jiného a málem jsem počítal hodiny. Panebože, co to se mnou je? Přejde to? Po tom představení? A nebo někdy jindy? Snad ano, ježíšmarjá, takhle přece nemůžu dlouho fungovat!
Konečně to zatracené představení bylo tady a mně bylo jasné už o první přestávce, že mě nejenom nic tak rychle nepřejde, ale taky, že tady určitě ještě nejsem naposledy! Máma viděla Romea a Julii, byla nadšená, a jak jsme jeli domů, dělala si ze mě legraci, že ji příště musím pozvat zase. Nevěděla, chudák, že to s největší pravděpodobností doopravdy udělám. A že asi docela brzo! Páni, to si bude táta myslet, že jsem přinejmenším sprovodil ze světa fyzikářku a už jen čekám, jestli se na to přijde! To už tak jednoduše nevysvětlím! Ale nějak to budu muset nejspíš udělat…
Protože… Protože to bylo zase všechno zpátky a bůhví, jestli to nebylo daleko horší než předtím. Jo, sice mě to už nepřekvapilo a tím jsem aspoň částečně tušil, o čem to představení bylo. Ale jinak… Jinak v tom žádný rozdíl nebyl a pro mě za mě by tam ani Romeo s Julií nemuseli být. Mně by stačil Merkucio… Panebože, hrozně dobře jsem věděl, že TOHLE nechci, ale… Ale zbavit jsem se toho nemohl, prostě to nešlo! Jako kdyby za mě myslelo něco úplně jiného, jako kdyby mě někdo zdrogoval, jako by mi vážně přeskočilo…
A přejít mě to nechtělo! Kdepak, ani za nic! Mámu jsem vzal po novém roce ještě na jedno představení a mezitím si do toho zatraceného divadla zašel ještě jednou sám. To se naštěstí nikdo nedozvěděl a doufal jsem, že ani nedozví, bylo to v sobotu, řekl jsem doma, že jdu slavit něčí narozeniny a naši byli pak celí nadšení, že jsem se vrátil, kdy jsem řekl, a ne až ve tři ráno. Ale to nebylo všecko… Něco, něco ve mně najednou začalo chtít toho kluka potkat. Vidět ho nejenom na jevišti, ale jen tak, na ulici… Věděl jsem, že to nesmím. Že to nejde. Že z toho by mohl být trapas, průšvih, a nevím co ještě… Ale… Zase, zbavit jsem se toho nemohl… Skoro jsem se vyděsil, když mi došlo, že si čas od času najdu nějakou záminku, abych mohl ve městě projít kolem toho divadla, připomenout si, na čem jsem byl posledně, a možná mít maličko pocit, že jsem blízko. Ježíšmarjá, co se to se mnou zase děje?
Téhle věci jsem se bránil docela dost a docela zoufale. Dokonce mě na chvilku napadlo, že už mě do toho divadla radši nikdo nedostane. Nikdy! Kdybych se měl zamknout doma a radši nechodit nikam! Jenže dva dny potom, co jsem k tomuhle došel, jsem narazil v autobuse na paní z předprodeje. Bůhvíjak, ale už si mě zřejmě pamatovala, výborně, je ze mě veřejně uznaný fanatik!
„Poslyšte, vy jste takovej baletní nadšenec,“ usmívala se na mě, vůbec netušila, co se mi honí hlavou, „víte, co bude zítra ve foyer?“
„Nevím!“
„Ve čtyři hodiny mají baletní sólisti autogramiádu! Stavte se!“
Kapitola 6
Páni, no tak tohle mi ještě chybělo… Ne, nepůjdu tam, prostě ne, to nejde, to nemůžu, bůhví, co by z toho zase bylo… Rozhodně, to jsem věděl už stoprocentně, bych se do toho propadl ještě daleko hůř, a to nešlo, to jsem chtěl ze všeho nejmíň! Musím se z toho nějak dostat, ne abych ještě… Čím víc ale běžel čas, tím míň se mi chtělo se prostě zavřít doma, když to vím… Fakt, výborně, mám doopravdy neuvěřitelné štěstí, musel jsem tu ženskou potkat? Kdyby mi ujel autobus, nic bych se nedozvěděl a byl bych v klidu…
Ze školy jsem ten den šel už ve dvě, pořád pevně rozhodnutý, že tam prostě nejdu. Ne a ne, nikdo mě tam nedostane! Jenže… Jak jsem dojel domů, prostě mi to nedalo. Ježíšikriste, kdybych aspoň měl co dělat, aspoň se čím zabavit, jenže nenapadlo mě nic… Čím bych to chtěl taky vyhnat z hlavy? Nešlo by to… Pojedu tam, ano, jasně, že tam pojedu, vždyť už to vlastně vím pěkných pár hodin, že pojedu! Kolik je? Stíhám? Jo, jasně, vždyť ve městě jsem za dvacet minut…
Tašku jsem hodil v pokoji do kouta. Škola počká, ať se tam v pondělí bude dít, co chce… Převlíct, rychle, takhle tam nemůžu určitě… Otevřel jsem skříň. Tričko, mikinu… Snad to půjde… Před zrcadlem jsem se zarazil. Do háje, co to dělám? Prokristapána! To už mi fakt přeskočilo, nebo co, co to tady nacvičuju? Jako… K čertu, jako bych se chystal na rande nebo co… Rychle jsem se od zrcadla otočil, našel v tašce mobil a peněženku. Ještě něco? Asi ne… Kolik je? Dobrý, akorát to stíhám, žádný problém! Abych nemusel psát našim esemesku, nebo mi někdo nezačal volat, ještě jsem rychle utrhl lístek z bloku v kuchyni a načmáral vzkaz. „Přijdu cca v šest, Marek“. Lístek na ledničku a jde se… V předsíni jsem se ještě jednou zastavil před zrcadlem a sčísl si vlasy. Aspoň ať to nějak vypadá!
Divadlo tentokrát plné nebylo a mně bylo jasné, že dneska se tady neschovám před nikým a před ničím, ani kdybych chtěl… Ale najednou mi došlo, že ani nechci. Že tam prostě chci jít, že se s ním prostě chci potkat! Musím! A bylo mi úplně jedno, že vlastně ani nevím, co je to tady dneska za akci a do čeho to vlastně jdu, dokonce mě to vůbec nezajímalo. Stejně jako jsem tehdy nevěděl nic ani o tom Louskáčkovi… Před velkým zrcadlem za šatnou jsem se ještě na vteřinku zastavil. Do háje, co to zase dělám? Ale nemohl jsem si pomoct. Ježíšmarjá…
Cestou nahoru po schodech mi konečně došlo, co se to tady asi koná a maličko mě to pobavilo. Ale taky vyděsilo! Výborně, sem se fakt budu hodit! I nejmladší z těch pár lidí, kteří tady dneska byli, by mohl být klidně můj dědeček! Fakt perfektní, jestli z tohohle nenastane nějaký trapas, budu se vážně divit! Proto se to taky koná tak brzo, napadlo mě, ve čtyři, to by třeba moje máma nikdy nestihla, i kdyby chtěla, to je ještě v práci… Tak kdo přijde? Důchodci, zřejmě i nějak organizovaní, podrobnosti mě moc nezajímaly, a jeden student gymnázia, který má štěstí, že má v pátek školu do půl druhé. Já. Skvělý, vypadá to vážně na úspěšnou akci!
Nad schody jsem potkal stejnou paní z předprodeje a musel jsem si přiznat, že jsem byl docela rád. Aspoň tady byl někdo, komu je pod šedesát a koho můžu aspoň pozdravit!
„Tak jste dorazil, to jsem ráda,“ usmívala se.
„Jasně, to jsem si nemohl nechat ujít…“ Na chvíli jsem zaváhal, jestli mám pokračovat, a jestli za další větu nechytím nějakou výchovnou poznámku. To bych měl zapotřebí ze všeho nejmíň! „Akorát bych tu nemusel být nejmladší,“ sebral jsem potom odvahu a paní se zcela upřímně zasmála.
„No jo, to je klub přátel opery a baletu! Měla jsem vám to říct, mohl jste si aspoň vzít s sebou nějakého kamaráda…“ Kamaráda… Ježíšikriste, ještě někoho ze školy sem tahat! Nemohl jsem si pomoct, ale ta představa mi přišla legrační a trochu mě vrátila do nálady.
„No nevím, kdo by se mnou šel,“ odpověděl jsem jí a ona se zasmála zase.
„Á jé, tak to znám, to už jsem viděla tolikrát… Vy studujete?“
„Jo. Gymnázium…“ Přikývla.
„Jo jo, to je přesně ono!“ Nechal jsem ji při tom. Asi to nebude „přesně ono“, to jsem věděl, ale nechtěl jsem jí vykládat, že nejsem zas až takový „baletní nadšenec“, jak říkala včera. A že by se někomu jinému v tomhle městě v minulých sto letech stalo totéž, co mně, tomu jsem prostě odmítal věřit!
„Ať vás nezdržuju,“ řekla mi po chvilce, když dorazili baletní sólisti a „klub přátel“ (jak to bylo dál? Čeho všeho?) jim zatleskal.
„Mě nezdržujete! Ale děkuju!“
„Není zač! A určitě se brzo uvidíme, až si přijdete pro lístky! Mějte se!“
„Nashle,“ zavolal jsem za ní, když už byla na cestě. Páni, kdyby věděla, že ještě včera touhle dobou jsem byl stoprocentně přesvědčený, že už mě do toho divadla nikdo nedostane! Nikdy, nikdy! Už jsem si tím zdaleka tak jistý nebyl. A co hůř, ani mi to moc nevadilo…
Za dědečky a babičkami k autogramiádě jsem se vydal až za chvíli. Máma by řekla, že je slušné dát starším osobám přednost, ale spíš jsem se potřeboval v klidu nadechnout a dát dohromady, než tam půjdu. Ježíšikriste, srdce jsem měl zase až v krku… A to jsem ještě nikoho ani neviděl! Tak už dost, klid, jde se, však to zvládnu… Nic se neděje… Na kraji stolku seděla primabalerína Jana Přibylová a usmála se na mě. Trochu překvapeně. Ano, já vím, že jsem tady nejmladší, a žádnou babičku fakticky nedoprovázím! Na vteřinku jsem měl chuť odtud zmizet, co nejrychleji, fakt, než ten průšvih fakt nastane… Sólistka mě nenechala moc dlouho přemýšlet a byl jsem jí za to docela vděčný.
„Komu?“ zeptala se, vypadalo to, že úplně automaticky.
„Prosím?“ Zasmála se. Byla moc milá a mě napadlo, že bych se na ni v tom divadle mohl občas taky podívat. Pamatoval jsem si ji jen matně a bylo mi to pořádně hloupé…
„Jestli chcete věnování,“ vysvětlila nakonec.
„Ne, děkuju, to je dobrý!“ Přikývla, podepsala nachystanou kartičku a podala mi ji.
„Prosím!“
„Děkuju moc!“
A vedle primabaleríny seděl samozřejmě první sólista. Ježíšmarjá, jak nějaká babička přede mnou odstoupila, málem jsem zůstal na místě a už neudělal ani krok. Ten kluk byl… Prostě zázrak, panebože, jako… Jako andělíček, princ z pohádky, vypadal v civilu ještě líp než na jevišti. A tak blízko… Na dosah ruky… Ježíšikriste, jestli to teď na mě někdo pozná… Zatím to na to naštěstí nevypadalo a já se tomu zatraceně divil. Zvedl hlavu, podíval se na mě a já měl pocit, že zmizel celý zbytek světa, že existuje jenom tenhle kluk a nic jiného. Ty oči! Ježíšmarjá, ty oči, úplně jsem se v nich ztrácel. Usmál se.
„Taky bez věnování?“ zeptal se a já se nějak donutil k tomu, abych mu to potvrdil. Těžko bych mohl říct něco jiného, těžko bych teď vůbec mohl něco říct! Díval jsem se mu pod ruce, jak podepisoval nachystanou fotku. Panebože, v životě jsem neviděl nikoho, kdo by mě takhle dostal! A čím dál víc! Znova se podíval nahoru, podával mi podepsanou kartičku.
„Prosím,“ usmál se stejně jako primabalerína Přibylová. Ruku jsem měl zatraceně nejistou, a jak jsem se po fotce natáhl, omylem jsem se na vteřinku dotkl té jeho. Ježíšmarjá, tohle byla teprve elektrická rána! Na chvíli jsem nevěděl, jestli tam tu ruku nechat nebo ucuknout, panebože…
„Děkuju!“ Ani jsem nevěděl, jak jsem ze sebe to slovo dostal. Páni, a radši rychle pryč… Rychle pryč, než někomu něco dojde…
Kapitola 7
V noci jsem zase skoro nespal, usnout se mi podařilo až někdy k ránu. Ještě, že je sobota a nikam nemusím, až do oběda mě nikdo nedostane z postele! No páni, to tedy zase bylo… Že já tam vůbec chodil! Že bych byl už vážně totálně ztracený? Že už by z toho fakt nebyla cesta ven? Přiznával jsem si to nerad, ale… Žádnou cestu jsem neviděl a možná… Možná jsem najednou ani nechtěl! Aspoň ne teď… Ježíšikriste, ten včerejšek mi nešel z hlavy! Ten úsměv, páni, a ty oči… Čím dál tím líp…
Ne, tohle se fakt může stát jenom mně, nikomu jinému! Nemohl jsem normálně, jako kdokoliv jiný, sbalit nějakou holku? Třeba už někdy před rokem, před dvěma? Třeba Nikolu? Spoustu problémů bych teď neměl, fajn, možná bych se nezbavil těch pár pitomců ze třídy, ale to bych nějak přežil… Proti tomuhle všemu by to bylo úplné nic… Ještě by mi fakt chybělo, aby to někomu došlo! Našim, někomu ve škole… Nebo, panebože, někomu v tom divadle… Ať už té paní z předprodeje nebo… Ne, na to nemůžu ani myslet, ježíšmarjá, to… Ten kluk se to nesmí dozvědět, nikdy, nikdy!
Moc veselé to nebylo, ale na chvilku jsem zapřemýšlel nad tím, jak jsem tam včera asi musel vypadat… Jako cvok, jasně, ještě, že tam nebyl nikdo, koho bych mohl znát! Páni… Jako bych byl úplně mimo, nemohl jsem ani říct souvislou větu… Panebože, nemohl na mě nic poznat, že ne? To by byl teprve průšvih, ježíšikriste, to… Ne, to snad ne… Snad… Nemohl jsem si pomoct, ale ta představa mě pořádně děsila, musím se jí nějak zbavit! Zvedl jsem se z postele, konec s povalováním až do poledne, aspoň si udělám kafe… Třeba to pomůže… Aspoň trochu…
V kuchyni jsem narazil na mámu. Kolik je, to už se vaří oběd? Páni, no jo, už pomalu půl dvanácté!
„Dobrý ráno, mami!“
„Ráno?“ zasmála se. Něco na tom bylo… Naštěstí ale asi neměla náladu se do mě pustit, proč se tak dlouho válím a nedělám radši něco užitečnějšího. Kdybych jako první narazil do táty, bylo by to nejspíš horší. Radši jsem se rozhodl, že se z kuchyně nějakou chvíli nehnu, na žádnou výchovnou přednášku jsem neměl náladu.
„Co bude k jídlu?“ změnil jsem radši téma.
„Svíčková. Co říkáš?“ usmála se.
„Super! Chceš nějak pomoct, mami?“ Podívala se na mě pořádně překvapeně.
„Ne, to je dobrý!“ Odpověděla mi po vteřince, zřejmě chvíli přemýšlela, jestli mi nepřeskočilo. Ostatně, taky dobře… Při svém štěstí bych si leda tak uřízl kus prstu… Radši jsem si s hrnkem kafe sednul na okno a doufal, že se mě máma nezeptá, proč tady jsem a jestli nemám nic lepšího na práci. Páni, ať jsem dělal, co jsem dělal, pořád jsem měl o čem přemýšlet!
Páni, já se fakt asi musel zamilovat! Poprvé, úplně poprvé v životě a zrovna takhle! Fakt se mi asi nemohlo stát nic horšího… Jednak, ten kluk je určitě úplně normální, beztak má někde nějakou holku, možná, že i u toho baletu… Nemůže to být jinak! Už na tom Louskáčkovi jsem si říkal, jak se k té holce hezky má… Možná to může být dokonce ona, kdo to tam tehdy byl, nějaká Japonka? A i kdyby… I kdyby to náhodou tak nebylo, i kdyby byl… Tak, panebože, on a já? To ani náhodou… On je taková hvězda a já… A o tolik starší, o nějakých osm let, možná ještě o pár měsíců víc… Ne, to by prostě nešlo, ani náhodou, bez šance… Ale… Kruci, aspoň občas ho zahlídnout musím! Aspoň občas, jinak… Jinak dřív nebo pozdějc skončím v blázinci!
Ať to bylo, jak bylo… Od té zatracené autogramiády jsem vyváděl ještě daleko horší pitomosti než předtím a leckdy bych se za to nejradši neviděl! Copak tohle můžu? Copak, do háje, chci skončit jako nějaký praštěný stalker? Takhle se do toho blázince dostanu doopravdy! A nejen do blázince, těsně předtím mě taky můžou sebrat policajti! Ale pomoct jsem si stejně nemohl, zatraceně… U toho zatraceného divadla jsem byl pomalu častěji než doma, už mi pomalu byla dobrá jakákoliv záminka, abych se tam mohl ukázat. Na pololetní prázdniny mi přijela na návštěvu sestřenka, a strašně se chudinka divila, když jsem ji samozřejmě zatáhl na balet. Naštěstí, že se jí to představení líbilo, kdyby byla otrávená, měl bych ještě daleko horší výčitky. A po představení jsem ji dokonce vzal do divadelní kavárny, bylo mi úplně jedno, že jsem nakonec platil půlkou měsíčního kapesného.
Fakt, až jsem se někdy divil, co to vymýšlím! A až jsem někdy nemohl věřit tomu, jaké mám štěstí – panebože, kdybych v polovině případů, kdy jsem něco podobného udělal, potkal toho stejného člověka… Úplně jedno koho, někoho od divadla, tak mě fakt asi nechají sebrat! Ale i tak už jsem začínal mít pocit, že už mě aspoň někdo od toho baletu musí znát… Ještě štěstí, že o mně vlastně nikdo nic neví… A ještě štěstí, že toho krásného andělíčka se mi podařilo zahlédnout asi jenom třikrát nebo čtyřikrát… A na dálku… Kdyby to bylo jinak, bůhví, co bych zase provedl…
Kapitola 8
Vydrželo mi to pěkných pár týdnů. Pěkných pár týdnů jsem vlastně nemyslel na nic jiného, byl úplný zázrak, že se mi nějak povedlo ve škole aspoň předstírat, že vím, o co jde, že jsem při smyslech a že se aspoň občas na to zatracené učení podívám. Neotevřel jsem jakýkoliv sešit skoro dva měsíce a ani jsem nechápal, jak to, že si toho zatím nikdo nevšiml. Možná jsem toho předtím do té školy dělal až moc, když se to teď vůbec nepoznalo! Neměl jsem prostě na učení náladu…
Neměl jsem náladu vlastně na nic, na nic jiného, všecko ostatní mi bylo úplně jedno! I Nikola, Bára, a všichni ti pitomci z celého okolí, kteří mi samozřejmě pokoj nedali, ale nějak mi už nepřipadali důležití. Měl jsem spoustu lepších věcí na práci a hlavně na řešení. A, do háje, musel jsem si to přiznat, měl jsem parádní strach! Z toho, kam tohle všecko povede, z toho, jak to může dopadnout, z toho, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel, a z… Jo, sakra, a ze sebe… V životě by mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát!
Byly pomalu jarní prázdniny, celý týden, celých pět dní bez školy, a i když jsem věděl, že naprostou většinu toho týdne strávím doma v pokoji, docela jsem se těšil… Aspoň nebudu na chvíli nic muset, nikdo mě nebude nutit ráno vstávat a budu si moct dělat, co budu chtít… Na druhou stranu jsem ale věděl, že si budu muset dávat pořádný pozor, CO budu chtít dělat, tušil jsem, jak to taky může dopadnout, a vážně jsem nechtěl být za cvoka ani, ježíšmarjá, vážně ne, nikoho pronásledovat…
„Co děláš příští týden?“ zeptala se mě naráz o jedné přestávce Bára. Zvedl jsem k ní hlavu. Ježíšikriste, co ale bude chtít?
„Asi nic, proč?“
„Nejedeš na hory?“
„Ne. Ty taky ne?“ Zavrtěla hlavou a mně došlo, jakou pitomost jsem řekl – Bára nejezdila na hory nikdy, ani se školou, ze všech lyžáků se vždycky omlouvala. „Promiň, mně to nedošlo!“ Zasmála se.
„Pojď se mnou někdy na kafe,“ navrhla potom. Zaváhal jsem. Ježíšmarjá, ne, tohle mi ještě chybělo! „Prosím,“ pokračovala, „zvu tě. Mám k tomu zištný důvody, potřebuju, abys mi vysvětlil analytiku. Jinak z tý písemky dostanu flastr a proletím…“ Páni… Věděl jsem úplně stoprocentně, že to je jenom záminka! Bylo to úplně jasné! Ale… Ale bylo taky pěkně blbé to jednoduše odmítnout… Zvlášť, když už jsem řekl, že nic nemám…
„Tak to nevím, jestli ti pomůžu,“ zkusil jsem to ještě. Nedala se.
„Určitě! Ježiš; zvládáš to nejlíp z celý třídy!“ To sice asi pravda nebyla, ale co už… Už se z toho asi nevyvleču…
„Tak jo. Kdy a kde?“
Seděli jsme spolu v kavárně ve Vaňkovce snad dvě hodiny. Ježíšikriste, že já sem vůbec chodil! To jsem si chtěl tenhle týden odpočinout od školy, takhle jsem se nadřel s matikou snad nejvíc od Vánoc! A chvílemi jsem uvažoval o tom, jestli si něco podobného nemyslí i Barča… Všiml jsem si asi třikrát, že od té analytické geometrie chtěla uhnout k něčemu jinému, ale nedal jsem se. Jsem tady kvůli matice, ne? Panebože, co si bude myslet? Bylo mi jí možná i trochu líto, kruci… Ale uhnout k něčemu jinému by bylo zatraceně nebezpečné, to jsem nemohl…
„Já už mám dost!“ řekla Barča nakonec a zavřela svůj sešit. Konečně, ježíšmarjá, měl jsem dost taky, už asi poslední hodinu, ale byl by to trapas, kdybych to měl zabalit, fakt, a jaký…
„Moc jsem ti nepomohl, co?“ zeptal jsem se jí.
„Ne, pomohl! Ježiš! Jasně! Ale už mám fakt dost…“ Mávl jsem na servírku, aby přišla a přinesla účet. Ta bude mít taky radost, seděli jsme tady dvě hodiny každý u jednoho džusu!
„Já to platím!“ zvedla se Bára.
„Ne, Barčo! Ježíšmarjá, fakt, nenechám tě za sebe platit! Platím já,“ řekl jsem servírce a ta se se mnou nehádala. Určitě byla fakt ráda, že konečně vypadneme! Bára si sbalila matiku do kabely.
„Jedeš přes město? Nesvezeme se ještě spolu?“ zeptala se. Panebože, fakt, že já s ní sem chodil… Co s tím?
„Jo, určitě.“
„Tak na mě vteřinku počkej!“ Vyletěla ze židle směrem k záchodům. Aha, vteřinku… Šel jsem radši pomalu za ní…
Za pár minut jsem se trochu zničeně podíval do zrcadla nad umyvadlem a shrábnul si vlasy z obličeje. No páni, tohle je teda den! Určitě pro mě a možná i pro Barču… Kdepak, nepomohl jsem jí vůbec, aspoň ne s tím, co po mně asi doopravdy chtěla. Jestli tohle nějak přežiju… Na oblíbenost ve třídě nemám zaděláno rozhodně, ať tak nebo tak… Otočil jsem se od zrcadla a chtěl jít pomalu za ní, ať ještě nečeká, ostatně, těch pár zastávek mě asi už nezabije…
Jenže… Jenže ve dveřích jsem doslova do někoho vrazil, a když jsem chtěl zvednout hlavu a omluvit se, došlo mi, do koho, a zarazil jsem se na místě. Páni, tak jak jsem měl přece jenom zatracené štěstí, že jsem ho v posledním měsíci moc nepotkával, teď jdu pomoct Báře s matikou a stane se mi tohle! Ne, ježíšikriste, nemůžu tady tak zůstat zírat, nebo budu fakt vypadat jako cvok.
„Moc se omlouvám!“ Měl jsem pocit, že mi trvalo sto let, než se mi podařilo tu zatracenou větu říct, fakt, bylo to úplně neuvěřitelné! Jak to, že nemůžu málem ani mluvit?
„Nic se neděje,“ usmál se a já začínal mít pocit, že jestli odtud okamžitě nevypadnu, stane se nějaký průšvih. Už jsem se málem nemohl ani nadechnout, tím spíš kdybych měl něco říct… Ale zároveň jsem se nemohl těch dveří pustit a nejradši bych tady zůstal napořád… Jenže asi to ještě nebylo všechno… „My se známe, ne? Z té autogramiády, z ceny diváka… Pamatuju si tě…“ Panebože, nemohl jsem ani věřit tomu, že se mi to nezdá… A pořád ten úsměv… Dokázal jsem mu akorát potvrdit, že se neplete, nic víc!
„Jsi v divadle často, viď?“ Tak teď už ale fakt, nebo bude doopravdy pořádný trapas!
„Docela jo…“
„Jenom na baletech? Nebo i něco jiného?“
„Spíš balety…“
„Někoho tam znáš? Nebo jenom tak?“ Panebože, o pravém důvodu teda rozhodně mluvit nebudu… I kdybych byl schopen dát dohromady víc než tři slabiky dohromady…
„Ne, nikoho…“ Pořád tenhle úsměv… Jestli já tohle fakt přežiju…
„Tak hlavně přijď na premiéru, bude asi za měsíc, snad se ti bude líbit… Co máš radši, klasiku nebo modernu?“ Páni, tohle teda byla otázka! Vždyť já o těch představení vlastně skoro nic nevím! Natož, abych řešil, co je lepší… Řešil jsem vždycky akorát jednu jedinou věc… Tedy, věc…
„Nevím,“ přiznal jsem se zcela popravdě a on se rozesmál.
„Teda, ty jsi ideální divák! Víš co, jestli chceš, stav se někdy v zákulisí, můžu ti ukázat, jak to vypadá. Chtěl bys?“
„Určitě, ale…“
„Výborně, tak se stav. Hm?“
„Děkuju, určitě…“ Pořád jsem nemohl věřit, že se mi to nezdá. Že to tak nebude, jsem si uvědomil, až kolem mě někdo prošel a poprosil mě, abych mu uhnul, aby mohl projít dveřmi. Došlo mi, že jsem zároveň udělal další krok směrem k němu a stojím doopravdy skoro na dotek. Ne skoro, s tím krokem blíž jsem se omylem zase dotkl jeho ruky a dostal další elektrickou ránu. Ježíšmarjá, věděl jsem, že to udělat nesmím… Ale skoro jsem nevěděl, co dělám a… Panebože, fakt jsem to udělal! Naklonil jsem se ještě o kousek blíž a políbil ho…
Kapitola 9
Hned v následující vteřině mi došlo, co jsem to vlastně provedl, a hned jsem se toho parádně lekl. Ježíšikriste! Bez toho, abych čekal na jakoukoliv reakci, jsem se sebral a utekl. Žádné reakce jsem se ani dočkat nechtěl, tušil jsem, jaká by byla, a zažít jsem to fakticky nemusel… Rychle pryč… Co nejrychleji! Na Barču, která už určitě čekala někde venku, jsem úplně zapomněl, asi bych se pěkně divil, kdybych tam do ní narazil. Ale nepotkal jsem ji vůbec, venku bylo stejně plno lidí, snad to bylo těmi zatracenými prázdninami… A ještě že tak… Ježíšmarjá…
Na Báru jsem si vzpomněl až v tramvaji, kterou jsem tak tak doběhl. No super, fakt, výborně, skvělý den, všechno se mi daří! Rychle jsem našel mobil a nějak se mi povedlo napsat jí nějakou úplně pitomou esemesku o tom, že ode mě něco narychlo potřebovali rodiče. Byla to pitomost, samozřejmě, nebude mi to věřit ani náhodou, ale aspoň tam snad nezůstane zbytek odpoledne… Byl jsem rád, že se mi vůbec podařilo něco jí poslat. Ruka se mi třásla jako ještě nikdy, ta pitomá zpráva mi zabrala dvakrát víc času než normálně a chvilkami jsem si říkal, že se na to snad vykašlu a že počkám, až se ozve sama… Tak jako tak se mi to v pondělí ještě určitě nějak vrátí, to jsem věděl už teď…
Doma jsem se zavřel v pokoji a doufal, že máma ani táta se ještě nějakou chvíli neobjeví. Panebože, co jsem to provedl? Jak se mi to mohlo stát, jak jsem mohl takhle uletět? Vždyť jsem proboha VĚDĚL, že… Panebože, jako bych vůbec nemyslel! Co mi to mohlo přeskočit v hlavě, čím to bylo? Ježíšmarjá, kdyby ke mně nebyl tak blízko, kdyby… Asi bych to neudělal, takhle… Prostě jsem se neudržel. Tolik mu to slušelo! A strašně mě to celé překvapilo, prostě… Byl jsem jednoduše celou dobu úplně mimo, s každou jeho větou snad víc a takhle to dopadlo… No páni… Teď už ale aspoň vím, že se z toho musím nějak dostat! Protože teď už do toho divadla vážně nemůžu, udělal jsem přesně to, z čeho jsem měl celou dobu strach, že udělám… Výborně, skvělý, fakt, můžu si gratulovat!
Přemýšlel jsem nad tím dlouho, dlouho, ježíšikriste, dlouhé hodiny, probíral jsem si to v hlavě ze všech stran… V jednu chvíli mě dokonce napadlo, jestli jsem se přece jenom nějaké reakce nedočkal… Zdálo se mi najednou, jako by se na mě ještě jednou usmál, jak jsem zmateně, splašeně udělal krok dozadu… Ale to ne, to tak být nemohlo, pitomost… Výborně, už mám dokonce i halucinace… Skoro celý zbytek prázdnin jsem se radši nehnul z domu, páni, pořád jsem nevěřil tomu, co jsem to udělal… Ale i tak se mi v pondělí do školy zatraceně nechtělo! Co sakra řeknu té Báře? Ale zároveň mi bylo jasné, že ať jí řeknu, co řeknu, víc už to zvorat asi nemůžu…
Ale asi jsem měl štěstí. Teda, štěstí… Barča na mě celý den nemluvila a bylo mi jasné, že je pořádně uražená, ale pokud bych měl být úplně upřímný, byl jsem docela rád, že mám pokoj. Naštěstí už za mnou nepřišla ani s analytikou, kterou jsme měli psát zítra. Aspoň, že tak… Mohlo to být ještě horší… Skoro celý den jsem se ve škole vlastně s nikým nebavil. Už pár týdnů jsem se vlastně skoro s nikým nebavil, a o to víc mě překvapilo, když jsem kousek od školy narazil na Roberta s celou jeho partičkou.
„Kam tak rychle?“ zeptal se mě, když jsem kolem nich chtěl projít. Fakt, tohle mi ještě chybělo! Nechtěl jsem se s ním bavit, ani náhodou!
„Co se staráš,“ odsekl jsem mu a chtěl jít dál. Postavil se mi do cesty tak, abych ho nemohl jednoduše obejít.
„Hoď zpátečku! A s Nikolou taky, rozumíš?“
„Co? Co to sakra žvaníš?“ Skvělý, čím dál tím líp! Nechápal jsem, co ode mě chce, ale nějak se mi to přestávalo líbit…
„Však ty mi rozumíš…“
„Budeš se divit, ale ne! Zcvoknul ses, nebo něco bereš?“
„Si nějak moc dovoluješ, ne?“
„Hele, buď mi sakra řekni, co ode mě chceš, nebo táhni někam!“
„Říkám ti to! Nech sakra Nikolu na pokoji!“ Rozuměl jsem tomu čím dál tím míň. Jak, do háje, Nikolu na pokoji, co to má být?
„Vždyť jí nic nedělám, nevím, o co ti jde!“
„Nevíš?“ vyjel znova, udělal ještě krok dopředu a chytil mě za bundu.
„Hej, uklidni se!“ odstrčil jsem ho, na žádnou rvačku jsem neměl náladu. To tak ještě, budu mít navíc průšvih ve škole, ne? Už se mi to kdysi stalo a docela mi to stačilo… Asi jsem toho pitomce vytočil ale ještě víc, a protože jsem tak trochu nečekal, že mi to tak rychle vrátí, zastavil jsem se na chvíli až o plot školního hřiště. Než jsem ale stačil zareagovat taky, udělal to za mě náš tělocvikář, který buď šel kolem, nebo zrovna přešel z protějšího chodníku.
„Jsi normální? Koukej se spakovat! Co to tady nacvičujete, pánové?“ Neměl jsem v plánu mu povídat, že nemám sebemenší tušení. Co je mu ostatně do toho? Ale, upřímně řečeno, mohl jsem být rád, že se objevil. Bylo jich tady i s Robertem pět, kdybychom ještě chvíli pokračovali, tak lehce jsem se z toho dostat nemusel… Kluci mlčeli taky a tělocvikář chvíli čekal.
„Fajn, tak když mi to nikdo nevysvětlí, beru to tak, jak to vypadalo – vy se ztraťte, ať vás nevidím! Vaší třídní to hlásit nebudu, ale vyřídím si to s váma ve sportovkách, doufám, že si nebudete stěžovat! Zvlášť s tebou, Roberte, bereš na vědomí, že jo? Tak, a zařaďte trojku, ať jste pryč! Co ty? Dobrý?“
„Jo, jasně!“
„Teče ti krev, víš to?“
„Ježíšikriste, ne! Jak to?“ Instinktivně jsem si přejel rukou po tváři, kterou jsem zřejmě narazil do toho zatraceného plotu. „No nazdar…“
„Ty nemáš kapesník?“
„Nemám.“
„Já taky ne,“ řekl a já se musel zasmát. „Ukaž? To nic není, to přestane…“ Přikývl jsem. Jasně, že jo…
„Tak fajn,“ přikývl a šel pomalu pryč.
„Děkuju!“ zavolal jsem za ním, „a nashle!“ No super, fakt, zatracené dráty… Bude to určitě vidět, co řeknou naši? Nechtělo se mi nic vysvětlovat… A co to vlastně mělo být? Co to žvanil ten pitomec, ničemu jsem nerozuměl… Krev už téct přestávala, nebylo to tak zlé, ale… Ale, ježíšikriste, vypadal jsem, jako kdybych zrovna někoho zabil! Takže takhle do autobusu ani náhodou nemůžu… Jestli by nebylo lepší, kdybych se šel rovnou oběsit…
Auta, které přibrzdilo u chodníku, jsem si ze začátku vůbec nevšiml. Proč taky… Zvedl jsem hlavu, až když z něho někdo zavolal. Někdo… Ježíšmarjá, buď mám fakt halucinace, anebo… Anebo se půjdu oběsit hned!
„Nechceš svézt? Stalo se ti něco?“ Oběsit. Fakt! Nechtěl jsem ho po tom minulém týdnu už v životě vidět, a teď… Teď tohle!
„Ne, děkuju…“
„Neblázni, pojď si sednout! Odvezu tě domů!“
Kapitola 10
Ještě chvíli se mi moc nechtělo. Nakonec jsem ale přece jenom ušel těch pár kroků k silnici. Nevěděl jsem, proč, ale nějak mi bylo najednou všechno jedno! Co už se mi vlastně může stát horšího než to, co už se mi tři měsíce děje?
„Já… Děkuju, ale fakt mě nemusíte nikam vozit…“
„Nevykej mi! A sedni si! Co se ti to stalo?“ Nic moc se mi vysvětlovat nechtělo. Byl to přece jenom pořádný trapas! Celé to byl vlastně příšerný trapas, panebože, vzpomněl jsem si na ten minulý týden a zase bych možná nejradši co nejrychleji zmizel… Ale stejný trapas asi bylo zůstat tady stát a nic neříkat, ježíšmarjá, není tady nakonec nějaký zákaz? Skoro mechanicky jsem ho poslechl a nasednul, dveře se mi moc zavřít nechtělo, ruku jsem měl pořád od krve. Ještě tohle…
„No ty vypadáš… Ty nemáš kapesník, co?“
„Nemám!“ Podal mi balíček papírových kapesníků, pak se přese mě natáhl a zabouchl dveře. Ježíšikriste, srdce mi zas vyletělo až do krku… Já se toho snad nezbavím! Nikdy, nikdy se toho nezbavím!
Otočil klíčem v zapalování.
„Budeš mě navigovat, viď? Tak jak se ti to stalo?“
„Ale… Do něčeho jsem vrazil…“ Zasmál se a mě zase napadlo, jak mu to sluší. Ježíšmarjá…
„Do něčeho nebo do někoho?“ Jak to mohlo být tak vidět? No nazdar, co pak řeknou naši… Ale ta otázka mě přece jenom trochu pobavila…
„Do spolužáka,“ odpověděl jsem už úplně popravdě a on se zasmál znova.
„To se ti stává často?“
„Ani ne…“ To by mi tak ještě chybělo… „Vypadá to moc hrozně?“ zeptal jsem se potom, asi pořádně pitomě, a okamžitě jsem měl na sebe vztek. Usmál se a otočil mi zpětné zrcátko.
„No nazdar! Takhle nemůžu domů, máma se zblázní!“
„Chceš, já ti zastavím někde na benzínce, hm? Ať si to můžeš umejt…“
„Děkuju moc, ale já vás… Nechci tě zdržovat!“
„Mě nezdržuješ, já mám čas. Tak co? Jo?“
„Tak jo. Prosím!“
Nějakou chvíli neříkal nic a já byl docela rád. Ježíšmarjá, jestli tak přijde řeč na to… Na to, na co bych nejradši zapomněl… Co bych řekl, panebože? Za pár minut auto zastavilo.
„Počkám na tebe.“ Najednou se ke mně otočil, usmál se a mě napadlo, jestli se mi vůbec podaří z toho zatraceného auta vystoupit. „Neutečeš jako posledně, že ne?“ Cítil jsem, že jsem pořádně zrudnul. No páni, a už je to tady… Ale… Ale tak nějak jinak, než jsem čekal a docela jsem se tomu divil.
„Ne,“ pokusil jsem se usmát taky.
„Tak běž. Počkám!“
Krev byla pryč za chvilku, ta rána vlastně nebyla nic moc, jak to mohlo ježíšmarjá tak strašně vypadat? Ještě jsem si rychle sčísl vlasy. Jo, to už půjde… Páni… Chvílemi jsem vážně měl chuť zmizet! Jak to jenom vysvětlím? Ale… Nějak to nešlo. Jednak jsem slíbil, že to neudělám, a… A byl by to vážně rekordní trapas! A taky… Taky jsem se prostě musel vrátit. Prostě to tak bylo, nevěděl jsem, proč!
„No vidíš, to je mnohem lepší, už nikdo nic nepozná,“ usmál se na mě, když jsem se vrátil.
„Děkuju.“
„Prosím tě, za co… Jak se vlastně jmenuješ?“ Ježíšmarjá, fakt! No to se mi zase něco povedlo, vždyť já se ještě ani nepředstavil!
„Marek.“ Přikývl. Auto stálo dál na parkovišti za benzínkou, věděl jsem, že ještě něco přijde, a začínal jsem se toho docela bát.
„Poslyš… Proč jsi posledně tak rychle zmizel?“ A bylo to tady, však co jsem čekal… Znělo to celkem pobaveně, ale stejně… Chvíli se mi do té odpovědi vůbec nechtělo!
„Já… Bylo mi to strašně trapný, to… Omlouvám se!“ Otočil jsem se k němu až nakonec. A měl jsem fakt strach, co přijde! Usmál se. Zase. Zase, tenhle úsměv! Mě to fakt nikdy nepustí, naopak, s každou minutou to bylo horší a horší!
„Za co? Neblázni, to nemusíš!“
„Já myslel…“ Mávl rukou, abych už nic neříkal, a já jsem byl zatraceně rád, ani jsem nevěděl, co chci říct!
„Vážně ne! Tak, kam jedeme?“ Nemohl jsem uvěřit, že mi to „prošlo“ tak jednoduše… Že by se na mě vážně nezlobil? Že by… Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval a řekl adresu. Teprve pak mě napadlo, že je to skoro přes celé město, přece si kvůli mně nemůže tak zajíždět!
„Ale když mě hodíš někam na autobus, bude mi to stačit, nemusíš mě vozit až domů… Je to daleko!“
„Právě proto, že to je daleko, tak tě odvezu,“ usmál se, „to máš ale do školy přes půl Brna…“
„Jo… Ale mně to ani nevadí, nějak jsem si asi zvykl. Já si to nevybral, to naši, bylo mi jedenáct!“ Zasmál se.
„Kdy maturuješ?“
„Příští rok…“
„To už je za chvilku… A pak?“
„Nevím… Asi někam na školu, jestli mě vezmou… Protože nikam do práce mě nevezmou určitě! Uvidím… Něco humanitního… Hlavně, abych už z toho gymplu byl pryč…“ Ani jsem nevěděl, proč jsem to řekl. Ale pravda to byla, po tom trapasu s Bárou posledně a po tom dnešku bych byl nejradši, kdybych se tam nemusel vracet už vůbec… Zastavil na světlech a podíval se na mě.
„Nemají tě tam moc rádi, co?“ zeptal se přímo. Ježíšikriste, tak jsem rozhodně nechtěl vypadat, tak to ani nebylo… Ale že by na tom nebylo vůbec nic, to taky ne…
„No… Moc ne, ale tak zlý to není, ne, že by…“
„O co to šlo?“ Trochu jsem zaváhal. Ježíšmarjá, mám celou tu historii vyprávět? Vždyť je to pořádný trapas! Kdybych aspoň věděl, o co šlo doopravdy…
„O jednu holku,“ začal jsem po chvilce, pak mi došlo, že to zní pořádně divně. Dokonce jsem si všiml, že se možná zatvářil malinko překvapeně. No nazdar, teď už to musím vysvětlit! Tak do toho! „Ona… Už mě uhání půl roku a tenhle pitomec mi to nějak neodpustil,“ dal jsem dohromady aspoň trochu srozumitelnou větu a doufal, že to bude stačit. Zasmál se.
„No teda!“ Vlastně měl pravdu. Byla to úplná komedie! Musel jsem se zasmát taky. „Tady doprava nebo doleva?“ Byl jsem už skoro doma. Páni, byla to taková chvilka, jak to bylo možné?
„Doleva.“
„Řekni si, kde chceš vysadit. Aby se někdo nedivil, kdo tě to přivezl,“ usmál se. Něco na tom bylo. Páni, kdyby náhodou máma stála u okna! To by byly řeči!
„Klidně hned tady, ať to nemáš daleko zpátky.“
„Fakt? Nemám jet ještě kousek?“
„Ne, v pohodě, já už to mám fakt pár kroků! Moc děkuju!“ Zastavil u kraje silnice.
„Nemáš zač. A kdy jdeš zase do divadla?“
„Ještě nevím. Ale přijdu, zase vezmu mámu.“
„Teď toho stejně moc není, až ta premiéra… Nebo příští týden je ještě Coppélie. Lístky ještě určitě budou…“ Zatraceně, představení, divadlo, už zas… Do háje, já tam snad vážně půjdu!
„Možná jo… Jestli mi na to vyjde…“
„Tak někdy řekni, já ti lístky seženu!“
„Ježíšmarjá, tak jsem to nemyslel…“
„Já vím!“ zasmál se, „ale stejně, řekni si, až budeš chtít!“
„Díky! Za všecko…“
„Není zač! A dávej na sebe pozor, prosím tě!“ Jasně, já vím, že jsem ten největší smolař pod Sluncem! Páni, tohle se mi fakt povedlo! Co si o mně bude myslet! Najednou mi došlo, že se mi z toho auta vůbec nechce vystoupit… I když jsem kolikrát vůbec nevěděl, co říct, i když jsem možná párkrát udělal pěkný trapas… Stejně… Ale musím, zatraceně, už tak se mnou ztratil bůhvíkolik času… Natáhl jsem ruku ke klice, zase se mi trochu třásla, snad si toho nevšimne, ježíšikriste… Napoprvé se mi s dveřmi ani nepovedlo pohnout.
„Ukaž, jde to ztuha!“ Zase se přese mě natáhl, aby mi otevřel. Kruci… „Tak…“ Jak se vracel zase zpátky, byl ode mě takový kousek! Panebože, ne, nesmím to udělat znova! Ale… Ježíšmarjá, myslel jsem, že se mi to zdá! Naklonil se ke mně ještě o kousek blíž a dal mi pusu. Panebože! Na vteřinku jsem zavřel oči a propadl se do nějakého jiného světa…