2. část
Kapitola 11
Páni, ani jsem nevěděl, jak jsem se dostal domů! Na mámu jsem narazil hned za dveřmi, ale ani mě nenapadlo, že by se mohla na něco ptát, že by jí mohlo být něco divného… Na všechno jsem zapomněl! Skoro na všechno, co se dneska dělo!
„Ahoj, Marku! Co se ti to stalo, prosím tě?“
„Ahoj! Co – jo tohle? Nic, uklouzl jsem na schodech!“ Sám jsem se hrozně divil, jak to znělo úplně normálně! Tak, že se máma ani na nic dalšího nezeptala! Páni, jak se mi to povedlo? Radši, než by si to mohla rozmyslet, jsem řekl něco o tom, že se jdu učit na písemku z matiky a rychle za sebou zavřel dveře do pokoje. Kdepak matika, však ona nějak dopadne, najednou pro mě škola nějak nebyla důležitá… Vlastně nic pro mě nebylo moc důležitého – už jsem ani nechtěl vědět, co ode mě vlastně chtěl Robert, co udělá zítra, co si bude kdo ve škole myslet, bylo mi to jedno!
Páni, to teda… To bylo něco! Vážně se mi to nezdálo? Potkal mě ve městě, jen tak, a svezl mě domů… A nakonec mi dal pusu. On, ne, že bych to udělal já! Ježíšmarjá! To přece snad ani nebylo možné, skoro jsem se tomu bál věřit! A byl… Byl prostě dokonalý! Zdržel se se mnou aspoň o půl hodiny, proč se o mě vlastně tak staral? Čím jsem si to zasloužil? Je to ten nejlepší kluk na světě! Určitě, stoprocentně! Celý večer jsem to z hlavy nedostal, nemohl jsem myslet na nic jiného! Fakt, neskutečné, to snad bylo to nejlepší, co se mi v životě stalo, nejlepší odpoledne, co jsem si pamatoval!
K večeři mě máma musela volat třikrát, než mi konečně došlo, co po mně chce. Ani hlad jsem neměl, mohl bych si klidně vystačit s tím zážitkem. A bylo mi tak dobře! Úplně něco jiného, než ty poslední tři měsíce. A zkazit náladu mi nemohlo nic! Páni, až potom mi došlo, že to našim muselo být pořádně divné, takhle už mě teda dlouho neviděli! Ale i to mi přišlo legrační. A jestli se budou někdy na to ptát, tak co… Sice jim to asi úplně popravdě neřeknu, ale něco jim řeknu… Někdy v noci mě napadlo, že teď už si můžu být docela dost jistý, že to tak bude… Že už asi žádná cesta zpátky není, že už s tím nic neudělám. Ale bylo mi to taky jedno! Prostě… Prostě mi za to stál!
Nemohl jsem skoro myslet na nic jiného ani druhý den ve škole. Ale i tak jsem písemku z matiky napsal tak, jak snad ještě nikdy v životě, vycházelo to všecko tak báječně, že jsem si byl skoro jistý, že mám všechno správně. Jestli to tak doopravdy je, dočkám se zase nějakých řečí, až to matikářka opraví, ale ani to mi nějak nemohlo zkazit náladu. Ale něco mě přece jenom napadlo – mohl bych zjistit, co se to včera vlastně dělo! Ať vím, co můžu čekat dál… Před poslední hodinou jsem na chodbě zastavil Nikolu.
„Poslyš, Nikol… Co jsi řekla Robertovi?“ Zatvářila se uraženě.
„Já? Co to kecáš?“
„Jenom se ptám. Jestli nic, tak promiň!“
„Ne, neřekla jsem mu nic, vůbec jsem s ním včera nemluvila!“ Otočila se a šla dál. Se mnou už taky asi nechtěla mluvit. Ale, kruci, že by fakt bylo něco na tom, co mě napadlo? Na včerejšek jsem se přece neptal. Jak by mohla vědět, co myslím? Nebyla u toho… A co by jinak toho pitomce tak vyprovokovalo? Ale rychle jsem to zase setřásl. Bavit s Robertem se mi sice moc nechtělo, ale jinak… Bylo mi to jedno. Bylo mi to už úplně jedno!
Cestou domů se mi povedlo Robertovi i ostatním vyhnout a měl jsem z toho docela radost. A jak jsem procházel kolem místa, kde jsem ho včera potkal, nálada se mi zvedla ještě víc. Dokonce jsem se tam na chvilku zastavil. Jasně, že se to nemohlo stát podruhé! To by mě ani nenapadlo! Ale už to, jak jsem si na to vzpomněl, mi stačilo!
Doma zatím nikdo nebyl a to byla taky docela dobrá zpráva. Nechtělo se mi referovat o písemce z matiky, i když asi dopadla dobře, daleko víc mě bavilo přemýšlet o něčem jiném. Kdy ho zase uvidím? Ježíšikriste, ať je to co nejdřív, zatraceně, vlastně mi chyběl už teď! A to to ještě nebylo ani čtyřiadvacet hodin! Že bych šel fakt na tu Coppélii, nebo co to bylo za představení? Jenže… Mám vzít zase mámu? Ta už se bude fakt divit… Ale kdyby to nešlo jinak, půjdu i bez ní, na něco se vymluvím… Asi tam vážně půjdu!
Ale… Zatraceně, měl jsem pocit, že „jenom“ to představení mi stačit nebude! Já ho fakt musím vidět, musím s ním mluvit, musím… Kruci! Věděl jsem, že posledně, jak jsme se potkali v té pitomé Vaňkovce, říkal něco o tom, že za ním mám přijít do zákulisí, z toho rozhovoru jsem si toho nepamatoval moc, ale tohle ano… Ale… To jen tak jednoduše nešlo, to přece jen tak nemůžu, když ani nevím co a kde… Tak co teď? Dveře do pokoje se otevřely, jasně, máma se vrátila z práce.
„Ahoj, Marku! Co bylo ve škole?“
„Ahoj! Nic, mami, všechno v pohodě!“ Rozhlédla se po mém pokoji.
„Marku, prosím tě, to si tady nemůžeš trochu uklidit? Vypadá to, jako by tady vybuchla bomba!“ Ježíšmarjá, no teda, uklízet se mi chtělo ze všeho nejmíň! Ale bylo mi celkem jasné, že se tomu nevyhnu, máma mi to bude připomínat, dokud to neudělám!
„Hned to bude, mami!“ Přikývla a zavřela dveře. Věděl jsem, že bude nejpozději za půl hodiny zpátky, aby mě zkontrolovala, a vstal jsem z postele. Jako první jsem se natáhl po oblečení, které jsem včera naházel jen tak na židli. To mámu rozčilovalo nejvíc, jestli neuklidím aspoň tohle, utrhne mi hlavu… Jak jsem je zvedl, z některé kapsy vypadl jakýsi papír. Co to je, kruci? Určitě něco, co už dlouho hledám… Zvedl jsem ho a rozložil. Bylo na něm telefonní číslo s iniciálami. Musel jsem si honem zase sednout. Panebože, jak se mi to tam dostalo, kdy… Jak to, že jsem na to nepřišel? Zatraceně, mám to už od včera, ani jsem to nenašel, a to znamená, že jsem se ani neozval! A svoje číslo jsem mu ani nedal, ani mě to nenapadlo! Co teď? Nejradši bych vzal mobil a zavolal nebo napsal, hned teď, hned, jak jsem na to přišel… Jenže… Neudělám zas nějaký trapas? Nebude to vypadat, že… Chvíli jsem tam seděl s tím lístkem v ruce, na uklízení jsem úplně zapomněl. Nakonec jsem se přece jenom rozhodl, otevřel školní tašku a našel mobil.
Kapitola 12
Páni, napsat tu zatracenou esemesku mi trvalo snad čtvrt hodiny! A ani ne proto, že by se mi tak třásly ruce, i když to asi taky… Prostě jsem nevěděl, co… Ježíšikriste, abych ještě tak vyvedl nějaký další trapas, abych to přehnal, nebo… Nebo já nevím co! Výsledek, se kterým jsem byl aspoň trochu spokojený, se mi povedl asi až třetí pokus. A vlastně to nic moc nebylo! Jen něco o tom, že mu ještě jednou děkuju a že píšu proto, aby taky měl moje číslo. Hotovo, nic víc, a honem to odeslat, než si to ještě rozmyslím! Hned, jak jsem to udělal, otevřely se dveře znova. Do háje, já jsem to věděl!
„Marku, prosím tě, kolikrát ti to mám říkat, copak nevidíš, jak to tady vypadá?“
„Promiň, mami, psal mi jeden spolužák kvůli úkolu! Už to jdu uklidit!“
„Tak jenom aby!“ Věděl jsem, že dokud to neudělám, nenechá mě máma na pokoji, tak jsem radši znova vstal z postele a zvedl ze země pár rozházených věcí. Hlavně, aby to bylo rychle, takže oblečení do skříně, učebnice a sešity ze včerejška do zásuvky. Papíry na stole jsem jenom shrnul dohromady a položil vedle počítače, třídit z nich, co by se mohlo vyhodit, se mi nechtělo ani náhodou. No vida, už to vypadalo o moc líp, to mi už snad možná projde… Ještě jsem hodil dva časopisy do poličky, když se mi na stole ozval mobil. Natáhl jsem se po něm hned, srdce jsem měl zase až v krku. Bylo by to možné? Asi jo… Jak jsem tu zprávu otevíral, ruce se mi třásly snad ještě víc…
„Ahoj, díky za číslo! Jak se máš, školu jsi dneska přežil:-)?“ Páni, ale teď rychle! Přece mi ta odpověď teď nemůže trvat další čtvrt hodiny!
„Jasně, přežil, všechno je OK:-). A na tu Coppélii jdu, těším se!“ Stačí? Snad… Na odpověď jsem nečekal ani pět minut.
„Super! Chceš lístek?“
„Ne, to je OK, seženu si ho! Ale děkuju:-).“
„Dobře, ale příště máš lístek u mě:-)! A po představení se stav vzadu, jestli budeš chtít! Zatím!“
„Díky, přijdu určitě! Měj se!“ Ještě chvíli jsem zůstal stát s mobilem v ruce, pak jsem ho hodil na stůl. Páni, jak jsem si ještě včera mohl myslet, že jsem ten největší smolař na světě? Nemohlo se mi stát nic lepšího! A už příští týden ho zase uvidím! Nebo, ježíšmarjá, až příští týden? Určitě jsem se té Coppélie nemohl dočkat už teď!
Týden naštěstí ubíhal celkem rychle. Ani ve škole se skoro nic nedělo, anebo se mi to aspoň tak zdálo. Z nějakého důvodu mi dal na nějakou dobu pokoj i Robert a ostatní kluci, nevěděl jsem, čím to bylo; možná za to mohl výstup s tělocvikářem, možná něco jiného, ale bylo mi to asi zase celkem jedno. Pravda ale taky byla, že jsem se s nimi moc bavit nesnažil a když to šlo, radši jsem se jim vyhnul. Strach jsem z nich neměl, to ne, ale ani jsem na ně neměl náladu… Prostě… Prostě nikde nebyl žádný problém a já měl pocit, že mi ještě nikdy nebylo tak dobře!
V pátek ráno bylo všechno snad ještě lepší. Školu mám jen do dvou, pak už jenom víkend a to představení je skoro tady. Super!
„Marku, pojď sem!“
„Jo, tati? Děje se něco?“
„Jo. Prosím tě, tohle si vem a až budeš mít po škole, skoč mi ten balík vyzvednout. Je to zaplacený, peníze nepotřebuješ.“ No, mohlo to být horší. Vzal jsem si papír, který mi podával.
„Na poštu?“
„Ne, ježíšmarjá, do toho skladu, máš to tam napsaný!“ Podíval jsem se až teď, co to vlastně držím v ruce. Páni, no tohle už bylo horší, vždyť to je kdesi za Brnem! Jak se tam dostanu?
„Musí to být dneska?“
„Jo, musí, je to poslední den. A neodmlouvej, sakra!“
„Promiň, tati! Zajdu tam, jasně… Co to je?“
„Něco na auto…“ Přikývl jsem, ale upřímně řečeno mě to docela otrávilo. Bylo mi vcelku jasné, že táta na to zapomněl a dneska tam zajet nemůže, protože jede někam na služební cestu a vrátit se má v noci. Ale proč to musím zase udělat já? Kamsi za město pro „něco na auto“ se mi teda nechtělo ani trochu… Ale co, taky to nebylo poprvé a asi ani naposled… Půjdu hned ze školy a budu to mít aspoň rychle z krku…
Jenže odpoledne jsem na to samozřejmě zapomněl. Vzpomněl jsem si, až když jsem chtěl po pár hodinách vytáhnout z tašky mobil a vypadl z ní ten zatracený papír. Do háje, co teď s tím?! Jestli tu pitomou věc nepřivezu, táta mě přerazí! Honem, do kdy je tam vůbec otevřeno? A jak se tam dostanu? Rychle jsem zapnul počítač, ať si najdu aspoň jízdní řád. Je to možné, aby tam ten autobus jezdil jen jednou za hodinu? Tohle mi fakt ještě chybělo, kdybych na to nezapomněl… Sebral jsem peněženku, mobil a klíče. Ať tam do sedmi dojedu!
Dorazil jsem tam nakonec těsně předtím, než zavřeli. Ježíšmarjá, proč to musí být tak daleko? Autobus zpátky pojede určitě taky bůhví kdy, kdy já se odsud dostanu? Holce za přepážkou nějakou chvíli trvalo, než tátův balík našla a vrátila se s ním.
„Tady mi to ještě podepište!“
„Jo. Děkuju!“
„Taky děkuji, přeji vám hezký víkend!“ Stejnou větu řekla dneska už určitě aspoň dvacetkrát a mě to aspoň trochu pobavilo.
„Vám taky, nashle!“ Sebral jsem tátův balíček, který naštěstí moc nevážil, a otočil se od přepážky. Ať už taky můžou zavřít! Už i ta pitomá zastávka byla od toho zatraceného skladu pěkně daleko, bude mi trvat nejmíň hodinu, než se dostanu domů… A to když mi to ještě dobře pojede! Ještě ke všemu pomalu začínalo pršet a nevypadalo to, že by mělo rychle přestat. Tohle se mi teda povedlo, kdybych sem jel hned po škole, ušetřil bych si to! A kdyby si na to táta vzpomněl včera, zajel by si sem v pohodě autem!
Jízdní řád na zastávce chyběl. Super, čím dál tím lepší! No nic, stejně nemůžu nic jinýho dělat, počkám, až něco pojede! Ani schovat se nebylo kam, i když pršelo čím dál víc… Kde to vlastně vůbec jsem, tohle není ani žádná vesnice, pár firem a u nich zastávka! Jedinej cvok, kterej sem jede autobusem, jsem já! Můžu se odsud vůbec dostat jinak než tím, že na něj počkám? Po pár minutách aspoň procházela kolem jakási paní.
„Dobrý den, prosím vás, nevíte náhodou, jak to tady jede?“ Podívala se na mě trochu překvapeně. Výborně, asi to ještě vůbec nebude tak jednoduché!
„Teď už toho tady asi moc nepojede… Teď už možná jen jednou za dvě hodiny, večer je to špatný… Ale kdy, to nevím…“
„Aha, tak děkuju…“ Úžasný! Pršelo čím dál tím víc, deštník jsem samozřejmě neměl, autobus pojede kdoví kdy, jestli vůbec někdy, bylo určitě pomalu půl osmé. Ježíšmarjá, vždyť mě bude shánět máma, ani neví, kam jsem to šel! Rychle jsem vytáhl mobil, abych jí aspoň zavolal. Páni, zabije mě, nenechal jsem ani žádnej vzkaz! Už předem jsem slyšel, jak mi vynadá, že o mě měla strach…
Jenže v telefonu bylo dlouho ticho a po pár desítkách vteřin mi ohlásil chybovou hlášku o nedostupném čísle. Kruci, ani ten signál tu nestojí za nic! Znova! Totéž. Co se děje, to je sakra divné, nepamatoval jsem si, kdy měla moje máma vůbec nedostupný mobil. Do třetice. Pořád stejně… Zkusil jsem to ještě na pevnou linku domů. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. Co se děje, ježíšmarjá, nemohlo se jí nakonec něco stát? Kdy jsem odcházel, měla být už doma, nebo ne? Kdybych si na to tak vzpomněl… Ne, panebože, v klidu, samozřejmě, že se nic nestalo, to se hned vysvětlí!
Táta mi telefon taky nevzal, určitě má ještě jednání. Pršelo pořád víc, přetáhl jsem přes hlavu aspoň kapuci od mikiny a chvíli počkal. Pět minut a zkusím to znova. Nic, pořád totéž. Dalších pět minut. Do háje, začínal jsem mít docela strach. Nepamatoval jsem si, že by se někdy dřív něco takového stalo. Kolik je hodin? Tři čtvrtě na osm? Ne, to nejde, musím zjistit, co se děje! Kdybych se odsud mohl aspoň nějak dostat! Ale tady se mi nepodaří ani nikoho stopnout, protože tady skoro nic nejezdí! Zatraceně, tohle mi fakt ještě chybělo! Zkusil jsem ten telefon ještě jednou. Pořád nic. Nikde. Kdyby aspoň… Něco, kdyby aspoň přijel ten zatracený autobus! Kdyby mi to aspoň vzal táta, třeba by něco věděl!
Ježíšmarjá, co teď, jak se odtud dostanu? A jak zjistím, co se to děje? Nemůžu tady jen tak stát, zatraceně! Taky se může stát, že sem dneska už nic nepojede, je pátek, bůhví, jestli sem aspoň potom zajíždí rozjezd… Chvíli jsem stál u kraje silnice s mobilem v ruce. Co se dá dělat, půjdu pěšky! Aspoň na nějakou další zastávku, třeba tam pojede ještě něco! Je to pořád po silnici, ztratit se nemůžu, akorát mě může něco přejet a to se snad nestane. Sebral jsem se hned a vydal se po cestě zpátky.
Kapitola 13
Další zastávka byla aspoň tři kilometry daleko a bylo na ní napsané pořád jen jedno číslo autobusu. Ale už tu byl aspoň jízdní řád… Aha, výborně, tak v pátek večer už tu jezdí jen jedna linka. V deset nula pět… Ježíšikriste, co budu dělat? Půjdu v dešti pěšky až do Brna? Což o to, asi bych to zvládl, i když by mi to určitě přes hodinu zabralo, možná víc… Ale… Ale musel jsem si přiznat, že už teď toho mám docela dost. Teprve teď, jak jsem se na chvíli zastavil, mi došlo, jaká je mi zima, všechno, co jsem měl na sobě, už bylo dokonale promočené, a energie už mi taky moc nezbývalo. A ani jsem se tomu moc nedivil! Po celém dni, po pár kilometrech v dešti, a… Jo, musel jsem si přiznat i tohle, měl jsem fakt strach… A navíc, kdy bych se takhle dostal domů? Co když se vážně něco stalo? Co teď? Ještě jednou jsem postupně vytočil všechna čísla, která jsem zkoušel už poslední tři čtvrtě hodiny, anebo jak dlouho. Nic, nic, pořád totéž!
Najednou mě něco napadlo. Ale… Ale to přece nejde, to nemůžu! Jak by to vypadalo? A vůbec… Ne, to nejde! Ale co taky můžu dělat jiného? Nechtělo se mi do toho. Ježíšmarjá, to bude zase trapas! Ale už mi asi fakt nic jiného nezbývá… Nakonec jsem mobil odemkl znova a našel číslo…
„Ahoj! Děje se něco?“ ozvalo se asi po třetím zazvonění a já jsem se skoro lekl. Panebože, co vlastně mám říct? Budu zase za cvoka, proč by mi vlastně měl pomoct? Ale už jsem to udělal, teď už jsem ten telefon položit nemohl…
„Ahoj, prosím tě… Já se moc omlouvám, je mi to strašně blbý, ale… Potřeboval bych, jestli by pro mě někdo nepřijel, jel jsem pro něco tátovi a autobus zpátky mi jede až za dvě hodiny… Nemůžu se dovolat mámě, já vím, že…“
„Počkej! Ty jsi zůstal někde venku?“
„Jo…“
„Ježiš, v tomhle… Kde jsi? Vyzvednu tě!“ To kdybych aspoň věděl, kde jsem… Moment, zastávka, ta zastávka se určitě nějak jmenuje! Rychle jsem mu řekl aspoň tohle, už tak jsem začínal mít na sebe vztek. Ježíšikriste, jak ho můžu vyhnat do tohohle počasí?
„Budu tam za čtvrt hodinky, OK? Nejvíc dvacet minut! Zatím!“ Položil telefon tak rychle, že jsem mu nestihl ani poděkovat. Páni, to se mi zase něco povedlo, fakt… Bude to vypadat, že od něho vždycky akorát něco potřebuju… Ale já se odtud fakt nemám jak dostat! A čtvrt hodiny, klidně i dvacet minut, znělo úplně dokonale, jinak by mi nezbylo nic jiného, než dojít až skoro do města… A pršet určitě nepřestane do rána! Ale trapas to byl! A jaký! Ze zvyku jsem ještě jednou vyzkoušel všechna tři čísla. Nic. Nic, nic, nic, kdyby mi to aspoň zvedl táta! Ale nic! Nezbývalo mi nakonec vůbec nic jiného, než tady počkat. Nemohl jsem mu jít ani naproti, ještě bych ho někde minul…
Auto zabrzdilo u kraje silnice, ještě to ani nemohlo být dvacet minut.
„Tak pojď, honem, sedni si!“ Na chvilku jsem zaváhal. Skoro jsem se po tom všem ani nemohl pohnout! „Kašli na to, to je jenom trocha vody, sedni si!“ Poslechl jsem ho a rychle zabouchl dveře. Ježíšmarjá, hned mi bylo aspoň o něco líp… Ne, o hodně!
„Děkuju, fakt moc díky! Strašně se omlouvám, já… Nevěděl jsem, co…“
„Ne, ne, počkej! Co se stalo? Páni, ty vypadáš! Je ti zima, co?“ Byla. Jak jsem si sedl do auta, úplně jsem se rozklepal. A měl jsem na sebe za to pořádný vztek! Zároveň mě napadlo, že to není poprvé, co jsem se s ním potkal a vypadám takhle. Nejradši bych se neviděl!
„Já… Já nevím, co se stalo. Táta mě sem pro něco poslal, zapomněl jsem na to a jel jsem sem až teď… Nevěděl jsem, že tady večer skoro nic nejezdí… A… Chtěl jsem zavolat domů, že přijdu pozdě, a… Od tý doby nemůžu sehnat mámu, to… To se mi ještě nestalo. A doma nikdo není… Já… Já mám strach, co se mohlo stát…“ Došlo mi, že mi trochu přeskakuje hlas, ježíšmarjá, hlavně, ať se ještě nerozbrečím… Radši už jsem nechtěl říkat nic! Auto se mezitím na silnici otočilo a rozjelo se zpátky k městu.
„Buď v klidu, to bude dobrý! Za chvíli jsi doma, uvidíš, že se nic neděje! Neměj strach!“ Páni, potřeboval jsem něco takovýho slyšet! Fakt! Ale nějak jsem pořád nevěděl, co říct. Fakt, trapas! Jako málokdy! Na chvilku se na mě podíval. „Počkej, tobě ale musí být vážně zima! Na chvilku tady zatopím, chceš?“
„Ne, to je dobrý, to nemusíš! Neprší sem, a to mi úplně stačí!“ Pokusil jsem se na něj usmát, ale moc mi to ještě nešlo. Natáhl ruku a topení zapnul.
„Jo, a dostaneš angínu… Jak dlouho jsi tam byl, prosím tě?“
„Tady moc dlouho ne… Šel jsem kousek pěšky, nevím – z toho skladu jsem šel v sedm? Asi, tak nějak…“
„V sedm? Je skoro půl deváté, tys‘ byl na tom dešti tak dlouho? Panebože!“
„Já ani nevím, že už je tolik…“ Páni, fakt jsem to nevěděl! Řekl bych, že to byla maximálně hodina, víc ne…
„Počkej, já ti aspoň půjčím něco suchýho, jinak zmrzneš! Mám v kufru něco na cvičení, když se mi podaří někde na chvíli zastavit…“
„Ne, ježíšmarjá, s tím si fakt nedělej starosti…“
„No tak!“ Usmál se na mě a já už neprotestoval. Páni, zase se o mě tak staral! Donutím ho sednout večer do auta, jet přes celé město až bůhví kam a on ještě… Panebože! Ale byl jsem hrozně rád, že tady je. Bylo mi s ním daleko líp. Fakt! I když jsem měl pořád strach, bylo mi mnohem líp! Za chvilku zastavil na začátku nějaké vesnice.
„Hned ti něco přinesu, chviličku vydrž!“ Slyšel jsem otevřít víko kufru a napadlo mě, že kvůli mně ještě zmokne. Páni, fakt jsem na sebe začínal být pěkně naštvaný!
„Teda, tam fakt leje! Nechápu, jak jsi v tom vydržel tak dlouho!“
„Promiň, ještě kvůli mně zmokneš!“
„Nech toho, fakt, neomlouvej se pořád! Vem si aspoň tohle, víc toho bohužel nemám!“
„Ježíšmarjá, díky moc, to je super!“ Rychle jsem si stáhl promočenou mikinu. Angínu možná dostanu, možná má pravdu… Ale bylo mi to upřímně řečeno celkem jedno! Přehodil mi přes ramena teplákovou bundu.
„Oblečeš to? Nebude ti malá?“
„Ne, ježíšmarjá, fakt moc díky!“ Rychle jsem se do ní zabalil, páni, zahřála mě jako snad ještě nikdy nic! Sice bych možná vydržel i v té mikině, ale…
„Tak co? Lepší?“
„O moc, fakt, děkuju!“
„Že nemám aspoň ručník, normálně vždycky aspoň něco takovýho vozím!“ Natáhl ruku a shrábl mi mokré vlasy.
„Ne, to je dobrý, fakt! Mně už to úplně stačí!“ Usmál se.
„Dobrý, tak jedem‘! Ať jsi rychle doma!“ Otočil klíčkem a nastartoval, jenže v té chvíli zazvonil můj mobil. Ježíšikriste, kam jsem ho hodil? Natáhl jsem se pro něj na zadní sedadlo. Jak jsem ho vzal, otočil klíčem zase nazpátek, abych slyšel. Táta. Do háje, začal jsem se bát, co se dozvím…
Kapitola 14
„No, co je, ty jsi mi volal?“
„Tati, prosím tě, nevíš, co je s mámou? Má vypnutej mobil a doma nikdo není, volám jí už přes hodinu!“
„Jo, já vím, mně taky! Nemůžeš mi takhle volat do jednání, Marku! Máma je v Blansku, babička si zlomila nohu, musela s ní do špitálu, asi tam zůstane přes noc.“
„A co ten mobil? Proč nefunguje?“
„Copak já vím?“ řekl to pořádně otráveně. Do háje, ale já za to přece nemůžu! „Asi se jí vybil nebo něco, zkus babiččin! Mně volala ještě z práce, jela tam rovnou! Co jí chceš?“ Ani jsem nevěděl proč, ale naštvalo mě to. Proč mi tohle ksakru dělají? Copak je mi deset let?
„Proč jste mi to neřekli? Strašně jsem se lekl!“
„Mě to nenapadlo… Jsi doma?“
„Ne, jsem na cestě…“
„Odkud?“
„Byl jsem pro ten tvůj zatracenej balík, kde bych asi tak byl?“
„Až teď? Neříkal jsem ti náhodou, abys tam zajel, jak půjdeš ze školy?“
„Jo, až teď, ale to je snad jedno, ne? Vůbec, můžeš bejt rád, že jsem se pro to vůbec dostal, ten pitomej autobus sem jezdí stejně akorát jeden za hodinu! Ale o to sakra nejde! Kruci, to jste mi nemohli zavolat? Aspoň jeden?“
„Hej, mladej pane, pozor na jazyk, jak to se mnou mluvíš?“ No to je úžasný! Ještě se mi za to vynadá, ne? Za tohle všechno, co se mi dneska stalo?
„Tak se měj, tati!“ odsekl jsem mu a položil. Za to ještě stoprocentně něco chytnu, až se vrátí domů, ale bylo mi to jedno.
„Tak co? Všechno v pořádku?“ Páni, zase jsem byl hrozně rád, že je tady se mnou!
„No, všechno asi ne… Ale už aspoň vím, co je… Můžu ještě?“
„Jasně, já nespěchám… Volej, komu chceš!“ Našel jsem ještě babiččino číslo. Radši domů, ne na mobil, ten má snad v tom špitále, ne?
„Prosím?“ Ježíšikriste, snad ještě nikdy jsem neměl takovou radost, že ji slyším!
„Mami, ahoj, Marek! Prosím tě, co se stalo, to jste mi někdo nemohli zavolat? Nefunguje ti mobil, měl jsem strach, jestli se ti něco nestalo…“
„Já jsem říkala tátovi, ať ti zavolá, nestihla jsem to! Babička je v nemocnici…“
„Já vím, říkal mi to, už jsem se mu dovolal! A co? Dobrý?“
„Jo, dobrý, nezlomila si krček, víš? Do čtrnácti dnů snad půjde domů…“
„Mobil máš kde, prosím tě?“
„S sebou, ale nabíječku nemám, vypnul se mi už cestou…“ Ježíšmarjá, máma a její mobil…
„Mami, já ti snad koupím k narozeninám novej! Víš, jak jsem se lekl?“
„Promiň! Vrátím se zítra, táta slíbil, že mě vyzvedne.“
„OK. Měj se, mami!“
„Ahoj!“ Položil jsem telefon. Super, skoro jsem ani nemohl věřit, že už nemusím mít strach… Ježíšikriste, všecko je v pořádku, vlastně se nic neděje, babička bude za pár dní doma a ještě ve špitále se určitě bude rozčilovat, že jí nemá kdo udržovat zahradu… Teda, to ale bylo něco…
„Tak dobrý? Co se stalo?“
„Babička má zlomenou nohu a máma jela za ní, to je asi všecko … Akorát na mě zapomněli, zapomněli mi to říct… A táta mi ještě málem vynadal, že jsem měl strach… Proto jsem na něj tak vyjel, omlouvám se…“ Zdálo se mi, že je to čím dál větší trapas. Ale věděl jsem aspoň, že za tohle snad nemůžu! A byl jsem zatraceně rád, že to tak dopadlo, páni, mohlo se stát tolik horších věcí, chválabohu za tohle! Hodil jsem mobil zpátky na zadní sedadlo a na chvíli jsem si opřel hlavu o dveře. Páni, bylo toho možná přece jenom trochu moc!
„Tak super, to je skvělý, že to tak dopadlo! Babička bude v pořádku, neboj se!“ Měl pravdu, jasně, věděl jsem to moc dobře. Ale… V hlavě jsem měl ještě docela zmatek, buď to všechno mělo nějaký „dojezd“, anebo… Nebyl jsem celou dobu za cvoka? Co si o mně bude ještě nakonec myslet? Najednou mi došlo, že mi tečou slzy, ježíšmarjá, ještě tohle, to ne, copak jsem nějaká hysterická holka? Dost! Panebože, ať si toho ještě nevšimne, nebo…
„Ježiš, co je? Už je všecko dobrý, neblázni! Ukaž se!“ Otočil si mě k sobě. „Že zas nemáš kapesník, co?“ Musel jsem se zasmát. Páni, ano, byl to celé strašný průšvih, ani se mi moc nechtělo na to myslet, ale… Ale bylo mi s ním tak dobře! Jako by vůbec nic z toho neřešil. A byl jsem mu za to zatraceně vděčný!
„Pojď sem, pojď!“ Položil mi ruku kolem ramen a stáhl si mě k sobě. Ani jsem nezkusil se bránit. Proč taky, zatraceně, měl jsem pocit, že se mi nemohlo stát nic lepšího, že by mi nemohlo být líp!
„Promiň! Já jsem asi fakt už cvok…“
„Nejsi! To je dobrý…“
„Díky! Vůbec nevím, co bych bez tebe dělal…“
„Ale, prosím tě… To víš, že by sis nějak poradil… Hlavně, že všecko dobře dopadlo… Co?“
Kapitola 15
Neodpověděl jsem. Nevěděl jsem, co, věděl jsem jenom, že bych si neporadil. Určitě ne. Ale snad ani nechtěl, abych mu na to něco řekl… Snad… Opřel jsem si mu hlavu o rameno a nechtěl jsem už nic, nic říct, nic vědět, chtěl jsem tak akorát chvilku zůstat. Napořád, kdyby to šlo! Bylo mi s ním tak dobře, byl tak krásný, tak se o mě staral, panebože, nikdy ještě jsem nic takového nezažil! Zase jednou jsem skoro ani nevěděl, co dělám, ale přitiskl jsem se k němu ještě o kousek a položil mu ruku kolem pasu. Ježíšikriste, věděl jsem, že bych neměl, jasně, že bych to neměl dělat, ale… Nemohl jsem si pomoct, malinko jsem zvedl hlavu a políbil ho někam ke krku.
Čekal jsem, že se odtáhne nebo mě rovnou odstrčí, ale neudělal to. Zajel mi rukou do vlasů a dal mi pusu. Ne tak rychle a skoro mimochodem jako posledně, ještě nikdy jsem takovou nedostal a nechtěl jsem, aby to skončilo! S každou další vteřinou víc! Najednou mi konečně přestala být zima, přestal jsem přemýšlet, co můžu a nemůžu, jako bych naráz na všecko zapomněl, jako by existoval jenom on, a vůbec se mi nechtělo ho pustit. Nakonec se maličko odtáhl, chvilku se na mě díval.
„Chtěl bys…?“ Ježíšmarjá, jak bych mohl říct, že ne? Jasně, že ano, nechtěl jsem nic jiného… Na chvilku jsem se mu díval do očí, páni, jako by se zastavil čas… Přikývl jsem. Srdce jsem měl zase až v krku, skoro jsem se ani nemohl nadechnout. A zároveň jsem se hrozně lekl. Panebože, nepozná, že… Že jsem ještě nikdy… Vzpomněl jsem si na něco, na co jsem vzpomínat nechtěl. Páni, zatím jsem to zkusil jen jednou. Jednou, jedinkrát, s Táňou z vedlejší třídy, vloni na kurzu… A… A byl to průšvih… Takový průšvih, že jsem na to vážně nechtěl ani myslet, už rok jsem jí byl vděčný, že to nerozkecala po celé škole… Ale teď… Teď to bylo něco úplně jiného… Najednou mi došlo, že jak jsem si na to vzpomněl, zůstal jsem jako přimrazený, jako bych měl doopravdy strach… Musel si všimnout, že se „něco“ děje, i když jsem to zatraceně nechtěl.
„Vážně?“
„Vážně. Jo.“ Usmál se a přitáhl si mě zpátky. Páni, tenhle úsměv, už zase, udělal bych pro tohohle kluka všechno, všechno na světě! A bylo mi už zase všechno úplně jedno. I to, že sem vlastně kdykoliv někdo může přijít. I to, že vlastně pořádně nevím, co dál… Měl jsem fakt strach, strach, že nebudu vědět, co mám dělat, co můžu, co ne, že nevím, co ode mě čeká, jestli to vůbec budu umět… Skoro, jako by se mi to zdálo, jsem cítil, jak mi sáhl pod tričko a přejel rukou po žebrech. S tímhle a každým dalším dotekem jsem se zase jednou někam propadal, někam, do nějaké jiné dimenze… Pořád jako ve snu jsem ho znova políbil někam na spodní čelist. A ještě… A ještě jednou…
Netušil jsem, jak dlouho jsme tam spolu takhle byli, když maličko couvnul, aby si mohl stáhnout přes hlavu svetr. Udělal jsem to stejné a hodil jeho mikinu i svoje pořád ještě mokré tričko někam na zadní sedadlo. Na chvíli jsem se probral, jak mě zase přešla zima, možná jsem i znova dostal trochu strach, každopádně mi zase malinko znejistěla ruka. No, malinko… Páni, takhle s těmi riflemi nepohnu, ale ani náhodou! Bylo to skoro legrační!
„Ukaž, já ti pomůžu,“ usmál se na mě. Jak mu sjela ruka po zipu, jako bych dostal další elektrickou ránu a možná jsem se od něj maličko odtáhl.
„Stalo se něco?“ Na chvilku jsem si připadal hrozně pitomě. Co to dělám? Proč mám vlastně strach? Ze všeho nejmíň jsem chtěl, aby to na mě poznal!
„Ne, nic!“ Pomohl mi sundat mokré rifle a pomalu mě otočil zády k sobě. Moc místa na to v autě nebylo…
„Počkej, ty se sem nevejdeš, viď? Já ti to sklopím…“ Natáhl se přese mě, aby mohl sklopit sedadlo. Měl jsem ho zase skoro vedle sebe a nemohl jsem si pomoct a dal jsem mu ještě pusu na ucho. Zasmál se, položil mi ruku kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Druhou rukou mi přejel nahoru ke krku, zlehka kousnul… A ještě jednou… Nikdy předtím jsem ještě nezažil to, co teď, chtěl jsem být s ním, nejradši napořád, už mě přešel i ten zbytek strachu. Jak bych se s ním mohl něčeho bát?
Byl jsem možná maličko mimo. Vlastně asi docela určitě, každý dotek jsem cítil zase trochu nepřítomně. Začalo mi trochu vadit, že mu nemůžu vidět do obličeje, ale prostě to nešlo… Trochu mě překvapilo, jakou má sílu, moc mi nedovolil se pohnout… Ale taky mi docela stačilo, že jsem s ním! Ani bych asi nemohl popsat, kde a co jsem přesně cítil. Když to pak začalo najednou opravdu bolet, docela jsem se lekl a rychle se nadechl. Panebože, hlavně, ať to nepozná! Ale určitě si toho všiml.
„To přejde… Jenom se uvolni…“
A přešlo… Skoro hned… Jen jsem se zakousl do rtu, abych vydržel být zticha. A vrátilo mě to zase zpátky, zpátky, někam… Do jiného světa, do jiné dimenze… Ježíšmarjá, nechtěl jsem, aby to skončilo nikdy, nikdy, chtěl jsem s ním zůstat napořád… „Zpátky“ se mi vracelo špatně. Došlo mi, že venku pořád ještě prší, vůbec jsem netušil, kolik může být hodin, chvíli jsem přemýšlel, kde vlastně jsem. Bůhví proč mi zase vyhrkly slzy, i když jsem to ani náhodou nechtěl, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Zuby mi trochu cvakaly, i když v autě bylo docela teplo.
„Copak, co se děje?“ zeptal se naráz a stáhl si mě zase do náruče, „dobrý, jsi v pořádku? Neublížil jsem ti?“
„Ne, ne… Fakt, všecko je dobrý!“ Zajel mi rukou do vlasů.
„Poslyš… To bylo poprvé, viď?“ Už se mi to ani nechtělo schovávat. K čertu…
„Jo…“
„To jsem nechtěl… Kdybys mi to řekl… Bylo to moc rychle?“ Ne, panebože, to ne, tak jsem to nemyslel, to si nemůže myslet!
„Ne, počkej! To… Bylo to něco úžasnýho, já… Mně by se nemohlo stát nic lepšího!“ Usmál se, přitáhl si mě ještě o kousek a dal mi pusu.
„Děkuju!“
Kapitola 16
Auto zastavilo tentokrát přímo před domem. Všude byla tma, doma stoprocentně nikdo nebyl a to bylo dobře. Páni, kdyby se tak táta přece jenom vrátil! Kdyby se vrátil přede mnou! Vůbec jsem netušil, co bych mu řekl, určitě bych to pořádně schytal, ale bylo mi to docela jedno. Spíš jsem z toho najednou měl legraci. No páni! Natáhl jsem se na zadní sedadlo pro bundu.
„Máš všecko? Nic sis nezapomněl?“
„Počkej, vždyť já ti musím vrátit tu mikinu!“
„Ne, ježiš, tu si nech, svoji si stejně ještě oblíct nemůžeš; vrátíš mi ji příště!“ usmál se na mě. Jo, ježíšmarjá, chtěl jsem ho znova vidět, co nejdřív, kdyby to šlo, chtěl bych s ním zůstat až do rána!
„Kdy?“
„Můžeš mi ji přinést na Coppélii, jestli chceš… Stavíš se za mnou vzadu?“
„Jestli tam trefím…“
„Jestli ne, zavolej mi a já tě vyzvednu. OK?“
„Dobře. Díky. Za všechno…“
„Prosím tě, za co… Měj se! A uvidíme se, jo?“ Ještě jednou mě objal a dal mi pusu. „Dobrou noc!“
„Dobrou noc!“ Venku ještě pořádně pršelo, ale stejně jsem zůstal na chvilku stát ve dveřích, než otočil auto a rozjel se zpátky. Až doma jsem se pak podíval na mobil. Ježíšmarjá, je možné, že už je tolik hodin? Za chvíli bude půlnoc a mně se to celé zdálo jako pár minut… Páni… Hodil jsem tátův balíček, kvůli kterému to vlastně celé začalo, v předsíni na zem, šel si dát sprchu a pak už jsem rychle chtěl zalézt do postele. Do háje, nepamatoval jsem si, kdy jsem byl naposledy takhle utahaný!
Usnout jsem ale stejně nemohl. Ani náhodou! A možná jsem ani nechtěl… Páni, bylo to… Ježíšmarjá, byl to rozhodně nejlepší večer v mým životě! Ještě nikdy jsem nic takovýho nezažil! Ještě teď jsem měl pocit, že lítám, a nechtěl jsem, aby mě to přešlo! Najednou mi došlo, že teď už je fakt jasné, že… Že to tak doopravdy bude… Že už s tím asi vážně nepohnu… Věřil jsem tomu vlastně vůbec někdy? Chtěl jsem s tím vlastně doopravdy něco dělat? Každopádně jsem věděl, že už to ani zkoušet nebudu. Že vlastně ani nechci nic jiného! Že na celým světě chci akorát tohohle kluka!
Páni, skoro se mi nechtělo tomu věřit! Byl prostě dokonalý, byl tak úžasný! Čím jsem si to zasloužil? Jak to, že měl zájem zrovna o mě? Jak to, že jsem měl takové štěstí? Vážně, nemohlo se mi stát nic lepšího, to jsem nepřeháněl, když jsem mu to říkal… Ježíšikriste, byl jsem do něho fakt zamilovaný… Vlastně asi úplně poprvé v životě… Došlo mi, že jsem mu to neřekl. A asi ani neřeknu… Do háje, měl bych strach! Bůhví co by mi na to řekl, ještě… Ne, ne, to mě ani nenapadne! Ale… Najednou mě něco napadlo. Kruci, mám, nebo ne… Chvíli jsem o tom přemýšlel. Ale… Snad tím nic nezkazím… Sebral jsem ze stolu mobil. Tentokrát mi ta zpráva šla úplně lehce a strašně jsem se tomu divil!
„Jsem hrozně rád, žes to byl zrovna Ty! Díky a dobrou noc!“ Jak jsem tu esemesku odeslal, trochu jsem se toho lekl. Páni, nepřehnal jsem to? Radši jsem ten mobil honem vypnul. Jestli mi něco odpoví, radši si to přečtu až ráno! Páni, ale taky už bylo tolik hodin, že bych se divil, kdyby už nespal! Abych ho ještě nevzbudil… Najednou mě napadlo, kdy se asi vrátí táta. Sice včera říkal, že někdy v noci, ale spíš možná až ráno… Taky dobře, byl jsem docela rád, že jsem doma sám…
Do háje, znovu mi po nějaké době došlo, co by se asi dělo, kdyby na to táta přišel. Ježíšmarjá, zabil by mě, nebo minimálně vyhodil z domu a nechtěl mě už v životě vidět… A ve škole, to bych si teprve dal… Ne, to se prostě stát nesmí, nesmí se to dozvědět nikdo, ani za nic… Ale uvědomil jsem si, že mi to náladu moc nezkazilo. Páni, stál mi za to! A když jsem věděl, že ho zase brzo uvidím, nemohl jsem se bát ničeho!
„Hej, Marku, vstávej!“ Probouzel jsem se docela těžko, nevěděl jsem, kdy se mi vlastně podařilo usnout, ani kolik je, ale moc jsem toho určitě nenaspal. A proč mě vlastně někdo budí, vždyť je sobota!
„Co je, tati? Kolik je?“
„Devět! Jedu do toho Blanska pro mámu, jedeš se mnou, nebo ne?“
„Asi ne…“ Úplně upřímně, moc se mi nechtělo ani vylézt z postele… Byl jsem docela rozlámaný a měl jsem pocit, že než začnu trochu fungovat, nějakou chvíli to zabere…
„Mně je to jedno,“ pokrčil rameny, „já jen, že ses včera tak angažoval!“ Zdálo se mi, že to řekl napůl uraženě a napůl, jako by ze mě měl legraci, a docela mě to naštvalo. Rychle jsem se na posteli posadil.
„Já se neangažoval, tys mi nezavolal, co se děje! Máma říkala, žes‘ slíbil, že mi dáš vědět!“
„Marku, nezačínej zase! No tak jsem na to zapomněl, tys mi taky nemusel volat do jednání!“
„Musel, když jsem chtěl zjistit, co je! Mohls‘ mi to aspoň položit, abych věděl, že se mi ozveš!“
„Koukám, že tě to ještě nepřešlo! Budeme to řešit, až se uklidníš, synáčku! Takže nejedeš?“
„Nejedu!“
„Fajn!“ Zabouchl za sebou dveře. Páni, byl jsem docela rád, že je zase pryč! Proč na mě vlastně zase takhle vyjel? Já jsem za to přece nemohl! A že to budeme ještě řešit? Panebože, co? Proč? Trochu otráveně jsem vstal z postele, věděl jsem, že teď už stejně neusnu… Pořád se mi nevstávalo úplně lehce, pořádně mě bolela záda a tak trochu jsem doufal, že to za chvíli rozejdu. Najednou jsem si všiml teplákové bundy, kterou jsem v noci přehodil přes židli, a trochu se mi vrátila nálada. Takže to určitě nebyl žádný sen…
Automaticky jsem zapnul mobil a šel si do kuchyně najít něco k jídlu. Do háje, vždyť já jsem nic nejedl od včera od oběda! Vůbec mi to celou dobu nedošlo! Do pokoje jsem se vrátil až asi za půl hodiny a na mobil jsem se podíval jenom ze zvyku. Kdo by mi co chtěl v sobotu ráno? Ale hned jsem se zase skoro lekl. Ježíšikriste, úplně jsem na tu včerejší esemesku zapomněl! Chvilku jsem zaváhal. Co tam bude? Vážně, nepřehnal jsem to?
„Dobrý ráno, jak ses vyspal? A děkuju moc:-)!“
Kapitola 17
Páni, tahle esemeska byla asi ten nejlepší dárek, co jsem mohl dostat! Celý víkend už se mi zase zdálo, že by na světě nemohlo být líp! Asi jsem ho ani tou svou zmatenou zprávou včera v noci nenaštval… A brzo ho zase uvidím! Když je to takhle, jak bych mohl řešit, jestli dostanu ještě nějakou výchovnou přednášku od táty? Stejně mě asi nijak nedonutí, abych ho vůbec poslouchal, tak co… Dost těžko se mi vlastně myslelo na něco jiného než na ten páteční večer a na to, že za pár dní je ta Coppélie…
Naši se vrátili ještě před polednem, máma šla vařit, a abych se přece jenom té přednášce aspoň zatím vyhnul, sedl jsem si k ní do kuchyně. Vykládala mi, co se vlastně stalo babičce, omlouvala se, že mi nezavolala sama, ale poslouchal jsem ji upřímně řečeno sotva napůl. Naštěstí nepoznala, že se se mnou „něco“ stalo, a nezačala se na nic ptát. Určitě nevěděla, že jsem ještě nebyl doma, když jsem jí včera volal, a tak jsem jí radši neřekl ani to, že jsem zůstal na bůhví jak dlouho na dešti. Začala by s tím, že z toho určitě dostanu zápal plic, a na to jsem náladu neměl. Vážně, nikdy předtím mi nebylo tak dobře, z toho včerejška nebudu mít určitě ani rýmu!
Coppélie byla v úterý. Našim jsem řekl, že jdu někam se školou, co jsem si to přesně vymyslel, jsem vlastně hned zapomněl, ale prošlo mi to – naštěstí se mě na to už potom nikdo neptal. Páni, nemohl jsem se toho dočkat už od rána, zase jsem nemohl myslet na nic jiného! Ani jsem nevěděl, co se vlastně dělo ve škole, a musel jsem mít zatracené štěstí, když si toho nikdo nevšiml! Doma jsem se pak jenom zastavil rychle převlíct a hlavně pro tu jeho teplákovou bundu. Páni, šel jsem tam skoro hodinu dopředu!
Z představení jsem toho zase moc neměl. Ježíšmarjá, a to jsem si myslel, že poslední dobou jsem se už docela naučil ty balety vnímat… Kdepak, dneska to bylo zase jako u toho prvního Louskáčka, viděl jsem jenom jeho, nikoho a nic jiného! A ten pátek jsem taky nemohl dostat z hlavy, jak jsem ho uviděl, všechno to bylo zase zpátky… Páni, kdyby to tak v tom divadle někdo věděl! Všichni přišli na Coppélii a já… Jako tehdy na té autogramiádě, ježíšmarjá, s „klubem přátel“, nebo co to bylo… Ta představa mě docela pobavila. Kdyby to tak někomu došlo! Anebo kdyby někdo věděl, jak už se nemůžu dočkat, až to představení skončí!
Rozhodl jsem se, že mu volat nebudu, že to prostě musím najít sám, přece mi nemůže vždycky, když se potkáme, akorát s něčím pomáhat! Do háje, to už by byl vážně pořádný trapas! Dveře do zákulisí bych ještě našel, to bylo v pohodě, jenže brzo mi došlo, že tady vážně nenajdu nic a nikoho! Chodeb tady musely být snad kilometry a ani jedny dveře nebyly označené, přece nemůžu zkoušet jen tak všechny! Po pár minutách jsem si uvědomil, že mi nic jiného nezbývá, zastavil jsem jakousi paní, která šla po chodbě se šaty přehozenými přes ruku, a řekl jí, koho hledám. Jo, může mě hned vyhodit, že tady nemám co dělat, ale co už, stejně si jinak neporadím… Ale vlastně se vůbec nedivila.
„Běžte si ještě o patro výš, od schodů doprava a jsou to třetí dveře na levé straně. Trefíte tam, nebo vás mám zavést?“
„Ne, to je dobrý, děkuju vám mockrát!“
„Nemáte zač!“
Před dveřmi jsem se na chvilku zastavil, než jsem zaklepal. Páni, potřeboval jsem se možná maličko uklidnit! A vůbec, ještě jsem si pořád nemohl být stoprocentně jistý, že jsem to našel úplně dobře! Jenže všechno ze mě spadlo, jak jsem ho uslyšel zavolat přes dveře, že mám jít dál. Ježíšmarjá, vždyť už jsem se bůhví jak dlouho nemohl dočkat, až ho uvidím! Konečně jsem ty dveře otevřel.
„Super, tys‘ to našel? Pojď dál, ahoj!“ Vyšel mi ke dveřím naproti, a hned jak jsem za sebou zavřel, objal mě a dal mi pusu. „Jak se máš?“
„Fajn, děkuju! A za tohle taky,“ podal jsem mu jeho mikinu.
„Ježiš, tys‘ na to nezapomněl? Nemáš zač… Nenachladil ses v ten pátek?“
„Víš, že asi ani ne? Ale ani jsem to neřekl mámě, už by si myslela, že z toho umřu!“ Zasmál se a mně došlo, jak mu to zase sluší. Panebože, čím jsem si zasloužil to, že tady můžu bejt?
„Máš si na co sednout? Počkej, já to tady trochu uklidím, moc lidí sem nechodí, tak je tady binec!“
„Ježíšmarjá, ne, nech to, máš štěstí, že nevidíš můj pokoj!“ Zasmál se ještě jednou.
„Tak dobře, ale stejně… Moc se tady nerozhlížej. Ale jestli chceš, tak tě tady pak trochu provedu. Jenom se odlíčím, jestli počkáš… Chceš?“
„Jestli tě nebudu zdržovat…“
„Ježiš, ne, já nikam nespěchám, jsem rád, že ses zastavil… Jak se ti líbilo představení?“ Nechtěl jsem mu povídat, že vlastně vůbec nevím, jaké bylo… Že jsem zase celou dobu viděl jenom jeho! Panebože, ještě bych ho mohl pořádně vyděsit!
„Moc!“
„Děkuju!“ Někdo zaklepal na dveře a hned je otevřel. Mladý kluk, možná o dva, tři roky starší než já. Rozhlédl se, a když mě uviděl, jako by se trochu lekl.
„Omlouvám se!“
„Ne, dobrý, pojď!“
„Díky, vracím!“ Hodil mu přes půl šatny stočený kus obvazu nebo něco podobného.
„Pomohlo ti to?“
„Nevím… Dotancoval jsem, ale skoro se nemůžu vejít do kecky, jak to mám nateklý!“
„Ukaž to! No teda, nechceš si zajít k doktorovi?“
„Jo, jasně, a on mi dá neschopenku, ne? Před premiérou!“
„Tak jak myslíš!“
„Však to přežiju, není to poprvé! Měj se!“
„Zítra!“ Otočil se zase ke mně. „Promiň!“ Chvíli mi nedošlo, za co by se mi měl omlouvat.
„Co? Ne, ježíšmarjá, já tady nemám co dělat, já tě zdržuju!“
„Nezdržuješ, vždyť jsem tě pozval! Pět minut a jdeme! Co bys chtěl vidět?“
Kapitola 18
Byl to zase super večer! Páni! Provedl mě skoro přes celé divadlo, kde už skoro nikdo nebyl, ukázal mi věci, kam bych se jinak určitě nedostal. A i když jsem vlastně nebyl žádný divadelní nadšenec, musel jsem si přiznat, že se mi tam fakt líbilo. A hlavně jsem tam byl s ním a mohl ho poslouchat, a to by mi už klidně stačilo! Klidně bych s ním zůstal ještě déle, vlastně bych nechtěl nic jiného, ale věděl jsem, že tentokrát to nejde… Naši už budou mít stejně určitě spoustu řečí, kde jsem byl takovou dobu, na školní akci bylo už docela pozdě, i když jsem neřekl, kdy přesně se vrátím… A moc ho zdržovat jsem taky nechtěl! Když mě vezl domů, nechal jsem ho zastavit radši o kousek dřív. Ježíšmarjá, kdyby máma stála v kuchyni u okna, to by byl průšvih! Napadlo mě, že už je tady v nějakých dvou týdnech potřetí…
„To je hrozný, já si z tebe dělám taxikáře!“ Lekl jsem se úplně upřímně, ale jenom se zasmál.
„To se ti povedlo! V pohodě, já tě svezu moc rád! Proč bys jezdil autobusem, když nemusíš, takhle je to mnohem rychlejší!“
„Děkuju moc, ale stejně…“ Mávl rukou.
„Fakt, v pohodě, skoro si ani nezajíždím. Vůbec, nejdeš už tak pozdě? Nebudou vaši naštvaní?“
„Možná… Ale to nevadí, já si něco vymyslím!“ Vážně, bylo mi to úplně jedno. Zasmál se.
„Tak fajn! Ozveš se? Nebo mám já?“ Ne, já už nemůžu, to… To by zase vypadalo!
„Když budeš chtít…“
„OK, já napíšu, jo? Měj se! A ať to vaši přežijou!“ Zase mě objal a políbil a mně se od něj zatraceně nechtělo! Ale nic jiného mi stejně nezbývalo…
„Ahoj! Dobrou noc!“
„Dobrou noc!“ Zase jsem zůstal na chvíli stát na chodníku, abych mu mohl ještě zamávat. Až potom jsem konečně šel domů. Naši vážně nadšení nebyli a táta nadával, že jsme beztak kolektivně skončili někde v hospodě. Ale co, však jsem ještě nepřišel tak pozdě… A mobil jsem měl celou dobu u sebe a dalo by se mi zavolat, kdyby se něco dělo… Bylo mi to celkem jedno. Ten večer mi za to stál!
Ani druhý den ve škole jsem se z toho úplně nedostal. Bylo mi jasné, že teď nějakou dobu budu čekat, než se ozve, a už teď jsem z toho byl docela nervózní. Ale musím na to tentokrát počkat, ať se bude dít, co chce, co by si o mně myslel… Pořád mi nebylo jasné, proč si, panebože, vybral zrovna mě. Vždyť… Vždyť, kruci, na mně nebylo nic zvláštního! Pokud už to bylo takhle, i v tom divadle muselo být kolik kluků daleko lepších než já… Student předmaturitního ročníku gymnázia, páni, je mi teprve osmnáct, vůbec nic neumím, vůbec to není tak dlouho, co mi došlo, že… Páni, jestli se mi neozve vůbec, ani se tomu nebudu moct divit, proč by vlastně o mě měl stát…
Páni, po třech hodinách ve škole mi došlo, že vlastně celou dobu nemyslím na nic jiného. Co to dělám, fakt jsem jako hysterická holka, co se to se mnou děje? Do háje, musím se nějak vrátit na zem, nebo to se mnou ještě dopadne špatně, vůbec je zázrak, že si ve škole ještě nikdo ničeho nevšiml… Sice se mi moc nechtělo, ale abych aspoň na chvíli řešil něco jiného, zkusil jsem se soustředit na to, co se děje ve třídě. Už od začátku přestávky se zřejmě „něco“ řešilo, ale až doteď mě ani nenapadlo starat se o to, co… Tušil jsem akorát, že Robert se jako vždycky předvádí před Nikolou, každopádně byl asi z celé třídy nejvíc slyšet. A za chvíli jsem už pořádně litoval, že jsem ho vůbec začal poslouchat… A zase jednou mě napadlo, že tohle se snad může stát jenom mně!
„Nekecám!“ bránil se Robert, v první chvíli mi ani nedošlo, s kým se to dohaduje, „je to normálně buzerant!“
„Kdes‘ to vzal, prosím tě?“ ptal se z lavice za mnou Tomáš. Překřikovali se přímo přes mou hlavu, a teď už jsem je prostě poslouchat musel! Fakt, výborně, tohle téma mi dneska ještě scházelo!
„Pánové, a vy nám budete říkat, že drbeme, jo?“ Nikola se smála, debata ji asi zajímala taky. „Ale slyšela jsem to už taky, Tome, úplná kravina to nebude!“
„Já jsem to nikde neslyšel, Nikol,“ pokračoval Robert, „já ho včera večer potkal! A ne samotnýho, jestli víte, co myslím,“ zatvářil se významně a mě napadlo, že už musím aspoň zjistit, o koho jde… Páni, jestli ta diskuze bude ale ještě chvíli pokračovat, snad se neudržím a něco jim řeknu… A pak to budu mít definitivně spočítané taky…
„Nemáš tolik chlastat!“ zasmál se Tomáš, „já ti to nesežeru! Na to vůbec nevypadá…“ Zbytek třídy začal po Robertovi chtít podrobnosti a já jsem akorát doufal, že nebude mít moc řečí. Asi bych to nezvládl úplně jednoduše! Zároveň mi ale došlo, že mám přece jenom štěstí. Protože… Protože na to asi taky nevypadám… Kdybych neměl přes metr osmdesát a ještě před rokem závodně neplaval, možná by dřív nebo později taky někoho něco napadlo…
Robert pokračoval a upřímně řečeno jsem jeho řečí začínal mít dost, zvlášť když k nim ostatní většinou přidali nějaký znechucený komentář. Už mi bylo i docela jedno, o koho vlastně má jít, žádné jméno jsem neslyšel a už se mi ani nechtělo na ně čekat. Páni, tušil jsem, že dělám pořádnou pitomost, musím se s tím přece svézt taky, a do maturity v téhle třídě nevydržím… Ale nemohl jsem si pomoct, prostě jsem to musel udělat!
„Závidíš, nebo co?“ Skočil jsem mu do řeči a doufal jsem, že to nebude znít moc naštvaně.
„Co?!“ Nečekal to a podíval se po mně tak překvapeně, že mi to až zvedlo náladu.
„No že to tak řešíš? Co by ti jinak po tom bylo?“ Někde vzadu se zasmálo pár holek a Robert na mě chvíli zůstal zírat. Páni, ani jsem nečekal, že to tak dopadne! Ani se nepokusil na to reagovat, nic, akorát asi zavrčel něco na můj účet, ale na to jsem odpovídat nemusel… Ani nikdo jiný nic neřekl a ve třídě bylo najednou ticho. Ježíšmarjá, měl jsem fakt štěstí!
„Hej, Marku!“ zavolala na mě zezadu jedna z těch holek. Otočil jsem se po ní. „To se ti povedlo!“ usmála se.
„Díky!“ Ježíšmarjá, neměl bych se jí aspoň časem zeptat, o koho to vlastně šlo?
Kapitola 19
Nakonec mi celá ta scéna docela zvedla náladu. Taky proto, že to až do konce školy vypadalo, že Robert se mi snaží vyhnout, jak to jenom jde. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se mi to povedlo, nechtělo se mi věřit, že by ho tak usadila jedna věta, možná se mi to vrátí za pár dní, ale moc jsem to neřešil… O něco horší bylo, že mi došlo, jaký průšvih by byl, kdyby se to ve škole někdo dozvěděl… Páni, až na ty tři nebo čtyři holky byla celá třída úplně výjimečně zajedno! Kdyby se to nedejbože někdo dozvěděl, už bych si asi tak jednoduše neporadil… Kdepak, nikdo se to nesmí dozvědět, ani náhodou…
Doma jsem neměl moc co dělat, ale nikam jinam se mi taky moc nechtělo… Abych se nějak zabavil, na chvíli jsem si sednul ke stolu a začal si něco kreslit. Kdysi mě to docela bavilo, akorát poslední dobou jsem na to nějak neměl náladu. Došlo mi, že už minimálně od letních prázdnin… Páni… Jak to, že jsem si na to tak dlouho nevzpomněl? Nějakou chvíli mi to vydrželo, všechno jsem zase sbalil, až když jsem slyšel bouchnout dveře v předsíni. Teda, to by se máma divila, kdyby tenhle obrázek viděla! Pobavilo mě to ještě víc, pak jsem ho radši hodil do stolu. Ale jak budu mít čas, ještě ho dodělám… Ze zvyku jsem se ještě podíval na mobil. Ježíšmarjá, jestli se mi vážně brzo neozve, tak mi asi doopravdy přeskočí! Radši jsem na chvíli vyšel z pokoje.
„Ahoj, mami! Je něco novýho? Mluvilas‘ s babičkou?“
„Ahoj! Jo, vypadá to, že ji pustí příští pátek domů. Jsem zvědavá, jak to dopadne, nebude tam moct zůstat sama, když bude o berlích… Aspoň ne ze začátku…“ Poslouchal jsem ji zase jenom napůl. Jasně, že babička tam nebude moct zůstat sama, ale bylo mi jasné, že já s tímhle asi nikomu nepomůžu, jak taky… „Tak nevím, buď se tam na pár dní nastěhuju já, anebo by babička mohla sem…“
„Myslíš, že bude chtít?“ Moc pravděpodobné se mi to nezdálo. Páni, babička si určitě myslí už teď, že co je v nemocnici, rozpadá se jí dům a zahrada na kusy…
„To máš pravdu, to asi nebude,“ usmála se na mě, „ale jak to mám udělat já, to abych si vzala dovolenou…“
„Já se tam nastěhovat nemůžu, mami, to by nedopadlo dobře!“ Zasmála se.
„To vím, to se neboj! Já to nějak vymyslím… Ale ty Velikonoce musíme zrušit, to víš…?“ Páni, no fakt, to mi došlo až teď… Máma mi kdysi slíbila, že si na velikonoční prázdniny vezme volno a aspoň na pár dní vypadneme z Brna. Možná to bylo trochu tím, že jsem si čas od času stěžoval, že všichni ze třídy jedou aspoň na týden na hory a já jsem nikde nebyl od loňského léta, možná si ale chtěla někam vyjet taky a tátu by k tomu asi nijak nedonutila. Ježíšikriste, no to se povedlo, o prázdninách teď zřejmě skončím u babičky na zahradě a ať udělám, co udělám, bude podle ní určitě všechno špatně… No páni… Možná mě to otrávilo ještě o něco víc, než by mělo, a měl jsem za to na sebe docela vztek.
„Jo, jasně…“ Nechtěl jsem, aby si toho máma všimla, už tak toho všeho asi měla dost. „Co se dá dělat, pojedeme příště!“ Usmála se.
„No, to jsem zvědavá, kdy, ale nějak to uděláme! Co bylo ve škole?“ Vzpomněl jsem si zase na tu diskuzi s Robertem, ale to jsem jí rozhodně nechtěl povídat.
„Nic, mami! Všechno v pohodě!“ Šla vařit večeři a já jsem se zase na chvíli zavřel do pokoje. Páni, ani jsem vlastně nevěděl proč, ale ta představa, co budu asi dělat o prázdninách, mi náladu moc nezvedla. Úplně upřímně bych snad radši ty dva dny zůstal ve škole, než jel našim pomáhat s babiččinou zahradou. Zvlášť když jim tam asi moc k ničemu nebudu… Ale věděl jsem až moc dobře, že se mi určitě nepodaří se z toho nijak dostat, koneckonců nebude to poprvé… A asi ani naposled… Však to nakonec nějak přežiju… Ale moc nadšený jsem z toho fakt nebyl… Ježíšmarjá, to je zase dneska povedený den, vážně…
Mobil mi zapípal na stole, když už jsem chtěl jít pomalu spát, a skoro jsem se toho lekl. Páni, chvíli jsem se na něj málem bál podívat, ale když jsem to udělal, na všecko ostatní jsem zase hned zapomněl a chvíli jsem se přesvědčoval, že se mi to nezdá…
„Ahoj, jak to jde? Dostal jsem dneska lístky na premiéru, tak u mě jeden máš:-).“ Páni, udělal mi takovou radost už tím, že se vůbec ozval! A navíc to vypadalo, že bych ho mohl brzo vidět… Rychle jsem odpověděl, že moc děkuju a že mi to dneska fakt zvedlo náladu. Na odpověď jsem nečekal ani pár minut.
„Copak? Stalo se něco?“ Moc se mi nechtělo přiznat, co mě to vlastně tak otrávilo, byla to vlastně pitomost, jak to bude vypadat? Ale nakonec jsem to přece jenom udělal. Už jsem s tím začal, tak přece si nebudu něco vymýšlet, to by byl teprve trapas… Tentokrát bylo ticho o chvilku déle, ale nakonec se ten zatracený mobil přece jenom ozval.
„Tak si někam vyjedeme spolu, nechceš? Na Velikonoce jsem v divadle, ale tenhle víkend mám volno a rodiče jsou pryč, můžeš u mě i přespat. Co ty na to?“ Ježíšmarjá, tohle bylo takové překvapení, že jsem si s mobilem v ruce automaticky sednul na postel. Páni, jasně, že chci, znělo to tak úžasně, že jsem se tomu skoro bál věřit! Doma se na něco vymluvím, něco si vymyslím, to prostě nějak zvládnu… Ale honem už musím něco odepsat, ať si ještě nemyslí, že…
„Jasně, to bych byl moc rád!“ Nic víc jsem nezvládl. Páni, byl jsem z toho úplně mimo, už zas… Odpověď přišla za chvilku, pořád jsem se ještě ani nestihl probrat.
„Super! Vymysli si, kam chceš jet, budu se těšit!“
Kapitola 20
Nevymyslel jsem vůbec nic, bylo mi to totiž úplně jedno, jel bych s ním klidně úplně kamkoliv! Klidně bych i zůstal v Brně, kdekoliv, už tak jsem nevěděl, čím jsem si zasloužil, že s ním budu moct být celý den! Sice jsem si zase nebyl moc jistý, jak to bude vypadat, ale druhý den jsem mu prostě napsal, že nevím a že to nechám na něm. Na odpověď jsem ale zase ani moc dlouho nečekal.
„OK, tak já ti nachystám nějaký překvapení, chceš:-)? V sobotu tě vyzvednu, můžeme v 9?“ Páni, už teď jsem se toho nemohl dočkat! Jak to do toho víkendu přežiju? Doma jsem řekl, že jedeme na exkurzi se školou a že jsem to jednoduše zapomněl říct dřív; sice jsem začínal mít trochu strach, že to našim bude divné, ale zatím to na to naštěstí nevypadalo. Možná i proto, že se jim tenhle víkend ještě nemohlo zdát, že se chci vyvléct z babiččiny zahrady… Akorát to asi nebudu moct takhle dělat moc často!
V sobotu ráno jsem vyletěl z domu už chvíli před devátou. Ať na mě ještě nečeká! Stejně jsem vstával už v sedm, vážně jsem se nemohl dočkat, až ho zase uvidím… Auto už ale stejně stálo na rohu, kde mě vysadil v úterý po představení. Otevřel mi dveře a usmál se.
„Dobrý ráno!“
„Ahoj! Promiň, nechal jsem tě čekat!“
„Ne, neblázni, vždyť ještě ani není devět, byl jsem tady brzo! Sedni si a jedem‘!“ Jak jsem za sebou zavřel dveře, ještě mě zase rychle objal a dal mi pusu. Pak už se auto pomalu otočilo a rozjelo zpátky po ulici. Už teď jsem měl pocit, že tohle fakt bude nejlepší den mýho života! Na chvilku jsem zaváhal, jestli se mám zeptat, ale nakonec jsem to nevydržel.
„Kam jedeme?“ Zasmál se.
„Fakt ti to mám říct? Nebudeš hádat?“ Musel jsem se zasmát taky, věděl jsem, že to mám za to, že jsem si nic nevybral sám… Páni, ale určitě na to nepřijdu, aspoň ne teď, když jsme ještě ani nevyjeli z města…
„To se mi nepovede…“
„Ani si chvilku nepočkáš?“ Ježíšmarjá, nemohl jsem se dočkat, až se to dozvím, ale… Ale zase mi slíbil překvapení, tak…
„Tak teda jo!“
„No vidíš! A jak se máš? Co škola?“ Věděl jsem, jak to myslí, že úplně jinak, než když se mě vždycky ptá máma, a nemohl jsem si pomoct, a začal jsem mu povídat o té debatě s Robertem. Když jsem skončil, chvíli se na mě díval a pak se rozesmál znova. Páni, tak mu to zase slušelo! „Ty seš číslo, to snad není možný! To se ti fakt povedlo!“
„Jo, to mi říkala jedna spolužačka taky!“
„Ježiš, která? Snad ne tamta, co…“ Panebože, pamatoval si snad všechno, co jsem mu kdy řekl, to snad není možný…
„Ne, ta ne… Z těch dvou ani jedna, ještě jiná…“
„Teda, ony jsou dokonce dvě?“ smál se, „já myslel, že jenom jedna…“
„Ne, dvě… Teda… Jak to je teď, to ani nevím, už to moc neřeším, ale byly dvě…“ Najednou mi to celé připadalo akorát hrozně legrační. Páni… A jak jsem to kdysi bral vážně! Jak jsem to vůbec nemohl dostat z hlavy…
„A víš, že se jim ani nedivím?“ Chvíli jsem nevěděl, o čem mluví.
„Co? Proč?“
„Musíš bejt nejhezčí kluk ve třídě, spíš se divím, že jich není ještě víc…“ Trochu mě to zarazilo. Nic takového mě nikdy v životě nenapadlo a taky mi ještě nikdo nic takového neřekl.
„Já?“
„Jasně! Čeho ses tak lekl? Copak to tak není, co?“
„Já nevím, já… Asi ne, určitě… Určitě mě to nikdy nenapadlo…“ Kruci, nebyl jsem na něco takového zvyklý a chvíli jsem nevěděl, co mám říct dál. Aby to zase nevypadalo nějak… Naštěstí mě moc dlouho nenechal.
„Počkej, já jsem tě ale nechtěl vyděsit… Řekl jsem něco špatně?“
„Ne, ježíšmarjá, to ne… Akorát mě to trochu překvapilo, jinak nic…“ Už se mi povedlo se z toho trochu vzpamatovat a ještě jsem se na něj usmál. „A děkuju!“
„Nemáš zač, vždyť to tak je… Tak co? Ještě nevíš, kam jedeme?“
„Páni, nevím! Vůbec nic mě nenapadá!“
„Dobře, tak já ti ještě chvilku nechám jo?“ Musel jsem se zasmát. Začínalo to na mě být trochu moc.
„Ježíšmarjá, ty mě tak natahuješ! Já už to chci vědět!“
„Ještě počkej, za chviličku na to přijdeš, uvidíš!“ Zase změnil téma a mě napadlo, že jestli na to fakt hned nepřijdu, zblázním se z toho! „Poslyš, a to teď byli ti stejní kluci? Ti, co tehdy…“
„Já vím, jak jsem do jednoho narazil,“ zasmál jsem se. Páni, už mi to připadalo tak dávno! Vlastně to bylo jenom pár dní… „Jo, to byl přesně on, Robert… Ale jinak už mi dal pokoj, tohle, to nebylo na mě…“
„Ty z nich vůbec nemáš strach…“ Neptal se, jenom to řekl. Asi to bylo vidět! Protože já jsem se jich vážně nikdy nebál, ani jsem nevěděl, proč…
„Ne. Nevím proč, štvou mě, ale že bych z nich měl strach, to ne… Ty jsi vlastně viděl to nejhorší, normálně se s nima akorát takhle občas dohaduju!“ Najednou mi došlo, že to nebyl jediný případ a trochu jsem se toho lekl. „Ježíšmarjá, ale mně se normálně nedějou takový věci jako… To byla nějaká pitomá náhoda, ty si o mně musíš myslet, že jsem pořád v nějakým průšvihu…“ Zasmál se.
„Neboj, kdybych si to myslel, tak s tebou radši nikam nejedu!“ Zase mi to zvedlo náladu. Páni, už dlouho mi s nikým nebylo tak dobře jako s ním! Auto mezitím vyjelo na dálnici, a já jsem se rychle podíval na směrovky.
„Na Slovensko?“ Přikývl.
„Já věděl, že na to přijdeš. Jsi tam často?“
„Kdepak, co jsem byl malej kluk, tak ne… A kam?“
„Plánuju Bratislavu, občas tam hostuju, docela to tam znám… Bereš?“
„Jasně!“